This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 24

PŘÍBĚH DNES SLAVÍ 1. VÝROČÍ OD SVÉHO VZNIKU!!! A tohle je dáreček pro vás, protože jen díky vám se příběh dostal tam, kde je dnes! Miluju vás všechny do jednoho, kdo čtete, komentujete a užíváte se příběh se svými hrdiny! <3 Stay awesome! XOXO Dex

______________________________________________________

Debbie’s POV (o dva týdny později)

Ležela jsem na posteli v Louisově pokoji, pokojně natažená vedle něj, hlavou jsem se mu opírala o hruď a jednu ruku jsem měla položenou přes jeho břicho. Koukali jsme na nějaký komediálně romantický film s Adamem Sandlerem a Drew Barrymorovou v hlavních rolích. Ten film už jsem viděla, ale bylo to hodně dávno, takže jsem se na něj s chutí podívala znovu. Spolu s Louim.

Bylo mi líto Lucy – té postavy, kterou Drew hrála. Soucítila jsem s ní, protože jsem si tím taky prošla. Tou nehodou a ztrátou paměti. Jenže já měla alespoň trochu toho štěstí, že jsem jen zapomněla kus svého života a zbytek jsem mohla prožít zase normálně. Ona takové „štěstí“ neměla. Nedokázala jsem si představit, že bych se každý den probouzela v ten stejný den. Bylo to něco pro mě absolutně nepředstavitelného.

Měla jsem ohromné štěstí, že jsem měla kluky. Byli pro mě vším. Byli mí kamarádi, mí bratři, má rodina. Milovala jsem je. Každého z nich svým vlastním způsobem. Liam pro mě byl mladší verzí mého táty, i když nejvíce mi tátu vynahrazoval Paul, jako každému z kluků. Když jsem si s někým potřebovala opravdu seriózně promluvit, vždy to byl Liam, za kým jsem chodila.

Naopak, když jsem potřebovala nebýt až tak vážná a chtěla se bavit, chodívala jsem za Niallem. Ten byl jako můj bráška a blbnul se mnou, dokud nás někdo z kluků neseřval, abychom si už dali pohov. Prováděli jsme lumpárny veškerého typu, jen ty s rozbíjením vajíček o hlavu a rozsypáváním mouky se s ním dělat nedaly. Na to jsem měla Zayneeho. Takového bratrance, do kterého byste se byli schopní zamilovat, kdyby to šlo. Jeho úsměv byl jasnější než samotné slunce. To, i když nesvítilo, ale Zaynee se usmíval, tak jste měli pocit, že svět je krásně barevný a všude zpívají ptáčci a poletují motýlci.

Harry byl prostě Harry. Nebyl to už ten Hazz, chlapec s kučeravými vlasy a zářivým úsměvem, jakého jsem ho znávala. Strašně se změnil. Dospěl. Ale nejen fyzicky, ale i psychicky. Strašně jsme se odcizili a to mě mrzelo. Zezačátku jsem ještě myslela, že i když nám nevyjde ten od začátku nevydařený vztah, tak zůstaneme alespoň těmi přáteli, jakými jsme vždy bývali, ale v tom jsem se hrozně mýlila. Neklapalo to.

Harry musel vycítit, že ho nemiluju, že to pouze hraju a proto se začal raději scházet s kamarády a zůstávat u nich přes noc. Měl zlomené srdce a raději se se mnou ani nechtěl vídat. Vyhýbal se jakémukoliv kontaktu se mnou a ani si nenechal říct, jak moc je mi líto, že už ho nedokážu milovat jako přítele… partnera. Poslední dva týdny se to sice zlepšilo, zůstával v noci doma a častěji se mnou mluvil, jenže to jsem zase já nedokázala sebrat dostatek odvahy na to mu to říct.

Já se bála. Bála jsem se mu říct pravdu, protože jsem věděla, že za to můžu já. To já zavinila krach našeho čerstvého vztahu. To já mu před tou bouračkou dala naději na něco, co jsem hned vzápětí tou nehodou pohřbila. Nechtěla jsem mu ublížit ještě víc. Tak urputně jsem se bránila to oficiálně ukončit. Nechtěla jsem to být já. Zase já. Čekala jsem, že to každým dnem udělá on, ale on ne. Jen dál přežíval s vědomím, že ho nemiluju a tišil svůj žal u kámošů doma.

No a Louis? Upřímně nebýt jeho, už bych asi dávno zcvokla. Stal se pro mě neodmyslitelnou součástí mého života. Byl jako mé siamské dvojče nebo nejlepší „holčičí“ kamarádka, kterou jsem nikdy neměla. Trávili jsme spolu nejvíce času. Povídali jsme si úplně o všem. Bylo nám jedno, jestli zrovna probíráme humorné, smutné či perverzní téma. Nic nebylo tabu. Dokonale jsme si rozuměli a vzájemně se doplňovali. Oba jsme byli schopní vžít se do momentálních emocí toho druhého a navzájem si pomoci.