This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 5

„Víš, Debbie, věc se má takhle. Asi rok jsme spolu nemluvili, protože jsem se snažil tě udržet mimo ten hektický život, který jsem začal žít. Snažil jsem se tě držet dál od všech těch pomluv, lží a výhrůžek. Byla to pitomost, vím to a už jsme si to vyjasnili, ale tenkrát mě nenapadlo nic lepšího,“ vysvětloval jsem jí a její tvář trochu pobledla.„No a před několika týdny jsem si svou chybu uvědomil a chtěl ji napravit, tak jsem ti zavolal a všechno se to urovnalo. Pozval jsem tě k nám domů a kluci byli nadšení, že tě zase vidí a celkově to bylo všechno strašně fajn po dlouhé době zase,“ pokračoval jsem polohlasně.

„Tak to ráda slyším, že už je to mezi námi zase dobrý, protože mám sto chutí tě zabít z toho, co mi tu vykládáš. Taková kravina, Harry! Jak tě to, proboha, mohlo vůbec napadnout?! Nechápu to,“ řekla pobaveně.

„No jo, byl jsem vůl. Uznávám!“ zasmál jsem se a Deb se na mě koukla s širokým úsměvem na tváři a položila svou zdravou dlaň přes tu mou. „Ale to není všechno, co ti chci říct,“ dodal jsem a začal rozmýšlet, jak to říct.

Louis nechce, aby věděla o jeho citech k ní, ani o jejích citech k němu. Bylo to jeho výslovné přání, tak jsem to musel respektovat a vynechat ho z toho. Před jejími rodiči potřebujeme oba hrát, že spolu chodíme, ale netuším, jak moc je připravená na to, slyšet celou pravdu.

„Víš, ten víkend, když jsi přijela… něco se stalo. Mezi námi dvěma. Něco, co ti teď bude možná připadat hodně směšné, když uvážíme, že ses zasekla ve svých patnácti letech, ale stalo se to. Nečekaně, ale přeci,“ pokračoval jsem opatrně, hledíc do země.

„Dobrý pokus, Harry. Fakt dobrý! To musím uznat,“ smála se, protože věděla, na co narážím, ale její dřívější myšlení jí to vyvracelo. „Ale utahovat si z kamarádky je špatné. A ještě víc, když je ta kamarádka kripl se ztrátou paměti. Že se nestydíš, Harry. Myslím, že máš na víc než balit lidi na takové vymyšlené historky,“ vtipkovala a vůbec si nechtěla připustit, že mluvím pravdu.

„Začali jsme spolu chodit, zlato,“ řekl jsem narovinu, protože nemělo cenu jít na to opatrně. A ano. Lhal jsem, ale bylo to lepší než jí teď vysvětlovat, co se doopravdy stalo, když bych to stejně musel pozměnit.

„Cože?“ vyvalila na mě oči, jakmile jsem to na ní vychrlil.

„Je to tak, zlato,“ řekl jsem znovu a pohladil ji po její ještě ne zcela uzdravené tváři.

„Ne! Já ti nevěřím! Jak bychom spolu mohli začít chodit? Harry, ty víš, že tě miluju. Vždycky to tak bylo, ale miluju tě jako svého bratra. A i když si nepamatuju události posledních tří let, tak jsem si stoprocentně jistá, že by se na tom nikdy nedokázalo nic změnit.“ Mluvila roztřeseně, jak jí proudili všechny ty emoce v žilách. A auč, to trochu bolelo. Přiznávám. Před jistými událostmi by to možná bylo v pohodě, ještě bychom se tomu spolu zasmáli, ale já si to dokázal představit. Byť jen krátce, ale ta představa nebyla zase tak rázně špatná, jakou si jí představovala teď ona.

„Opravdu to tak je!“ chtěl jsem říct, ale nakonec to nebyly moje ústa, které promluvily. Otočil jsem se, abych se podíval na Louise, který se opíral o zeď a ruce měl zkřížené na prsou. Když jsem na něj kouknul, nedíval se na mě, ale na Deb. Pak si zhluboka povzdechl a přešel k druhé straně postele.

„Musím uznat, že jste nás tím všechny – a mně především - dost překvapili, ale jakmile jsme to pochopili, tak se to zdálo jako ta nejsprávnější věc na světě,“ lhal jí úplně v klidu a usmíval se na ni. No, ale když zvážím to, co mi řekl tenkrát na té chodbě, jak se jí prakticky vzdával pro mě, tak to lži ani moc nebyly. Spíše takové zaobalené kousky pravdy s tajnou zprávou pro mě. Nenáviděl jsem ho za to. Nenáviděl jsem sebe samého za to, co jsem mu prováděl. Věděl jsem, že on mě nenávidí za to, že se to zase zdá, jako bych mu bral právo na jeho štěstí. Doprčic, proč je to jen tak komplikované všechno?!