This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 20

Summer’s POV (o týden později)

„Uf, stihla jsem to!“ pronesla jsem potichu do tmavé noci, když jsem se přiblížila k jedné z neluxusnějších restaurací v Londýně. Byla jsem ráda, že mě můj hodinový výběr oblečení nezradil a já to i přes všechny nepokoje na cestách stihla včas.

Ono totiž vybrat si oblečení pro takovouhle příležitost bylo opravdu těžké. Musela jsem vypadat seriózně, ale zase jsem nechtěla budit dojem hodně postarší paničky. Něco uvnitř mě, mě taky nutilo vypadat, alespoň trochu sexy, ale ne zas moc vyzývavě, abych nepůsobila jako šlapka. Potřebovala jsem tedy něco, čím bych budila dojem sexy seriózní doktorky na konzultaci se svým klientem, kterého jsem opravdu nepotřebovala sbalit, ale zase si ani nepřála ho nechat úplně chladným. A černo zlatý top s tmavými riflemi a lodičky na ne moc velkých podpatcích se mi zdály jako ideální volba.

Zastavila jsem se před velkými masivními dveřmi a dlouhou chvíli rozmýšlela, zda mám vůbec vejít. No, rozmýšlela… spíš se sama se sebou hádala. Jedno mé já hlásalo, že to co dělám je špatné a už týden se mi snažilo urputně zabránit v pokračování – a přece jsem tu teď stála a s rozumným úsudkem jsem se to chystala taktně zarazit dřív, než bych mohla svých činů později litovat.

Ano! Stojím tady přece proto, abych to jen ukončila, tak na co ještě čekám?!, pobídla jsem samu sebe v duchu a odhodlala se otevřít ty obrovské dveře, za kterými se ukrývala luxusní, příjemná restaurace.

„Dobrý den. Vítejte v Diamonds Lux. Vaše jméno?“ přivítala mě slečna za pultíkem u vchodu do restaurace. Panebože! Mám říct své nebo jeho? Určitě to objednával na sebe, ale co když ne?, panikařila jsem.

„Ehh… no… mmh… ehh… Styles?“ řekla jsem nakonec po dlouhé chvilce váhání. Slečna se ani nepodívala do papírů a jen se usmála.

„Samozřejmě, pan S. už na vás čeká. Pojďte za mnou,“ pokynula mi, ať ji následuji. Pan S.? To jako vážně?, podivovala jsem se. „Tady,“ řekla a poukázala na rudě červenou plentu, která oddělovala jednu menší místnost od zbytku restaurace. Ostražitě jsem ji odhrnula a vešla.

Seděl tam – rozvalený jako král - s jednou nohou položenou na druhé, s rukama za hlavou a začal se usmívat jako sluníčko, jakmile mě spatřil.

„Přišla jsi,“ pronesl šťastně a zvedl se ze svého místa. Došel ke mně a bez varování vzal můj obličej do svých velkých dlaní a přiložil své rty k těm mým. Nedalo se jim odolat. Byly tak nechutně chutné, že to prostě nešlo.

Po chvilce se odtáhl, ale ne o moc a zahleděl se mi do očí. Byla jsem ztracená. Cokoliv jsem měla naplánováno ještě před tím, než jsem sem vkročila, se v jeho blízkosti rozplynulo v prach. No tak, Summer! Jsi silná, nezávislá žena! Bojuj s tím sakra!, nadávalo mi mé svědomí a já zamrkala a vzchopila se. Poodstoupila jsem od něj na celou délku paže a zhluboka se nadechla.

„Ano. Ano přišla jsem, protože jsem ti chtěla říct, že už se to nebude opakovat. Ať se snažíš o cokoliv, nevyjde ti to,“ řekla jsem rázně a děkovala Bohu za to, že jsem našla sílu mu odolat.

„Ale no tak, Sum. Nebuď taková. Určitě jsi sem nepřišla jen proto, abys mi tohle to řekla.“ Uličnicky se na mě začal usmívat a nenápadně se přibližovat, zatímco já pořád couvala.

„No, to máš pravdu. Přišla jsem ti to říct a taky se zadarmo najíst. Proto tu jsem,“ odpověděla jsem na jeho nevyslovenou otázku a odhodlaně zastavila svůj ústup.

„Jo, jasně,“ smál se a pomohl mi se vysvléct z kabátu, který šel ihned pověsit. Já si mezitím urovnala své oblečení, které jsem tak pracně vybírala a porozhlédla se po místnosti.