This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 18

„Nenechte se rušit,“ ozvalo se z jeho úst, když se po dlouhé chvíli k něčemu vzchopil. Do té doby se nikdo z nás nepohnul, skoro ani nenadechl. Rychle se vzpamatoval, vycouval a chystal se zavřít dveře.

„Louisi, počkej!“ křikl jsem na něj, ale vypařil se za dveřmi. „Promiň, musím jít za ním,“ omluvil jsem se Deb, jejíž výraz se podobal člověku těsně před hrozivou smrtí, jak jsem už měl párkrát tu čest sledovat s někým v hororovém filmu, ale nevšímal jsem si toho. Důležitý pro mě byl Louis.

Vystřelil jsem z postele rychlostí kulového blesku a vyběhl z pokoje do potemnělé chodby. V celém baráku byla tma. Nevěděl jsem, kam běžel, tak jsem zkusil nejdříve jeho pokoj. Bezúspěšně. Koupelna. Nic. Sešel jsem dolů a z kuchyně zaslechl tiché vzlyky. Tak tohle jsem zase posral! Umím já vůbec i něco jiného než totálně podělat život lidem, na kterých mi nejvíce záleží? Poslední dobou se mi zdálo, že odpověď na mou otázku byla spíše záporná.

Seděl schoulený na zemi u okna a koukal do černočerné tmy, zatímco popotahoval jemné vzlyky drásající se z jeho hrdla. Nechtěl jsem ho vyděsit a tak jsem jen potichu došel až k němu a sedl si vedle něj na zem. Bylo mi otřesně! Nenáviděl jsem se! Všechno jsem dovedl jen pokazit. O to víc, když se to týkalo právě těch dvou.

Bylo mi do breku z toho pohledu, který se mi naskytl. Obával jsem se, že tentokrát už se přes to nepřenese a já ho nadobro ztratím. A to bych nepřežil. Moc pro mě znamenal. A vidět ho takhle sklíčeného mi nikdy neprospívalo. A rozhodně vůbec mi to neprospívalo, když jsem za jeho pochmurnou náladu mohl já, což se poslední dobou dělo až moc často.

Dělal, že tam nejsem a dál se utápěl v třpytivých slzách, které volně klouzaly po jeho tváři. Většinou se přede mnou snažil nebrečet, ale tentokrát se tím nezabýval. Proč taky, když mě absolutně ignoroval. Kvůli tomu, jsem se taky dlouho nehrnul ke slovu. Čekal jsem na okamžik, kdy mi dá alespoň nějaký malý náznak, znamení, že pro něj pořád ještě existuji, ale nic nepřicházelo. Byl jsem pro něj vzduch a dával mi to dostatečně najevo.

Obvykle mi nedělalo potíž otevřít pusu a mluvit o sto šest, v tom jsme byli s Louisem naprosto stejní, ale tentokrát to nešlo. U něj to bylo pochopitelné, že se mnou nechtěl mluvit, ale já se pokaždé nadechl, že už něco řeknu, ale pak mi došlo, že nevím co, tak jsem tu snahu zase spolkl a jenom ho sledoval.

Nakonec se Louis zvedl, jedním krokem mě překročil a beze slova se chystal odejít. „Lou,“ zašeptal jsem bolestně. „Mluv se mnou, prosím tě,“ pokračoval jsem tichým tónem a zvedl se ze země.

„Nemám se s tebou o čem bavit,“ řekl sarkasticky, ale bylo mi to jedno. Alespoň se obtěžoval mi odpovědět, což pro mě bylo rozhodně dobrým znamením. Ať po mně klidně ječí, nadává mi, ale hlavně, že mě nebude ignorovat, pomyslel jsem si.

„Já… já… nevím, co říct. Snad jen,“ polkl jsem. „Promiň,“ zašeptal jsem a zahleděl se do země.

„Nemáš se mi za co omlouvat. Vlastně ani nechápu, proč jsi sem přišel a dobrých dvacet minut tu na mě jen čuměl! Doufám, že ses alespoň dobře pobavil,“ odsekl jízlivě a i když jsem věděl, že na ten tón má právo, tak mě jeho poslední věta fakt ranila.

„Bavil? Děláš si srandu? Louisi, věř nebo ne, ale mně je stokrát hůř jak tobě!“ vyjel jsem na něj trošičku ostřeji, než jsem původně plánoval.

„Jo?“ uchechtl se. „Tam nahoře mi připadalo, že jsi ve svém obvyklém kozatém ráji a nemáš se zas tak špatně,“ pokračoval dál tím nejnechutnějším sarkastickým tónem, který dovedl vypustit ze své pusy.