This Part Of My Life 2 [1D]

Chapter 29

„Panebože, Harry!“ vyjekla jsem téměř hystericky, načež jsem byla schopná si dlaní jen zakrýt pusu, ale jiného pohybu jsem schopná nebyla. Zachvátila mě hrozná panika a nesnesitelný strach. Pracovala jsem s lidmi. Setkávala jsem se spoustou lidí, kteří si sáhli až na samé dno a chtěli se vším skoncovat. Dokonce i na škole jsem dobrovolně chodila na přednášky z psychologie, takže jsem věděla, že Harry je opravdu už ve stavu, ve kterém to nemusí být jen planá slova. Ve stavu, ve kterém ten nůž může v mžiku obrátit proti sobě a se vším skoncovat.

„To bys neudělal,“ pochechtával se Louis a Harry už začal čepel nože obracet k sobě a přiměřovat si, kde by to asi bylo nejúčinnější.

„Zmlkni, debile!“ zaječela jsem na něj a nepřestávala hypnotizovat tu hroznou vražednou věc. Pokud by se jen bodnul, samozřejmě bych ho nenechala umřít, ale pokud by se odhodlal podříznout si krk, tak ani já ani rychle přivolaná sanitka by mu už nedokázala pomoct.

„Ježiši, uklidni se, ty hysterko. Ječíš tady, jakoby to někoho zajímalo. On jen vyhrožuje. Neudělal by to,“ otočil se ke mně Louis a Harry začal s tím nožem koketovat přesně v místech, kde jsem to tak moc nechtěla. Harry nebyl blbý. Naopak. I přes stav, do kterého se dostal, neztratil hlavu a tím svým chytrým mozkem přemýšlel a došel k závěru, že jedině tak by se mu podařilo se doopravdy zabít.

„Drž už tu hubu, ty sráči!“ zaječela jsem na něj a začala se pomalu přibližovat k místu, kde stál, abych ho kdyžtak mohla jednou pro vždy umlčet a věnovat se transu svého kluka, který teď potřeboval odbornou pomoc. Ale nebylo třeba. Když mě Louis spatřil, jak se ostražitě blížím k němu s pohledem pořád upřeným na Harryho, tak se otočil a uviděl svého kamaráda s přitlačeným nožem u krku, ze kterého už mu stékala jedna kapička krve. V ten moment teprve pochopil, jak moc vážné to je.

Postupovala jsem pomalu a nepřestávala Harryho sledovat. Louis, pro jednou neschopen slova, mi uhnul z cesty a já už tak byla jen dva kroky od Harryho. „Miláčku, dej mi ten nůž,“ řekla jsem potichu, abych ho nevyplašila. Těkal očima mezi mnou a Louisem a začal ode mě pomalu couvat. Byl doopravdy v hypnotickém transu. Nevěděl o sobě, nepoznával ani mě ani Louise a jediné co měl v hlavě, bylo to, že proti sobě musí držet ten nůž a v případě nouze jím trhnout do strany.

„Harry,“ zaznělo vystrašeně z Louisových úst.

„Lásko, to je dobrý. Všechno bude zase v pohodě, jen mi dej ten nůž, ano?“ snažila jsem mu domluvit, ale na to bohužel nereagoval. Chtělo to něco, co by ho probralo, jenže to jsem teď nebyla schopná vymyslet. Za to ale Louis ano.

„No tak… neblbni. Debbie. Ona tě potřebuje, Harry. Je v nemocnici,“ zkoušel to Louis buď výmyslem, nebo pravdou, to bylo v téhle situaci těžko poznat, ale důležité bylo, že při zmínce jejího jména Harry zpozorněl a následně zamrkal, jak se probral. Stisk jeho ruky trochu povolil a nechal ji i s nožem pořád sevřeným v prstech spadnout dolů z jeho krku.

Nebylo mi příjemné, že to bylo až její jméno, co Harryho zachránilo, ale v ten moment jsem cítila jen úlevu. Setkat se s něčím takovým nikdy není sranda a je to ještě o to horší, když je to zrovna vaše nejmilovanější osoba, která se dostane do takového transu, který mnohdy ani nemusí skončit dobře.

„Broučku, to je dobrý. Jsi v pořádku. Já si od tebe jenom vezmu ten nůž, ano?“ začala jsem na něj pomalu mluvit, protože byl zmatený a možná si ani nepamatoval, co se poslední sekundy dělo. Nechal mě dojít až k němu, kde už jsem se postarala o to, aby nůž skončil zase ve dřezu. Daleko od něj. Pak se mi zhroutil do náruče.

„Nechtěl jsem to udělat. Já nechtěl,“ vzlykal mi do ramene a pokládal se na mě čím dál tím větší vahou, že už jsem ho skoro neudržela a svezla se i s ním na zem.