Family 3...

Část bez názvu 10

Chapter ten - Wait for the night

Pohled Damona:

Něco je špatně, kůže mě začala nehorázně pálit, myslel jsem, že z ní vyskočím. Probral jsem se, slunce mne pálilo, jak je to možné? Jako střela jsem se schoval za jeden roh, kde už slunce nemohlo. Podíval jsem se ihned na svou ruku, na které měl být prsten s kamenem lapis lazuli, nebyl tam. Ještě chvíli jsem se díval na svou ruku, a poté jsem zamířil ke Stefanovi, který měl závěsy zatažené, prvně jsem se podíval na jeho ruku, na které měl spočívat stejný prsten, jako vlastním já, ale také nic.

"Vstávej!" křikl jsem velice naštvaně. Stefan si hodil přes hlavu polštář a mumlal nějaká slova, sprostá slova. "Kde máš prsten?" zeptal jsem se ho. Tím jsem si získal jeho pozornost. Posadil se a podíval se na svou ruku.

"Je ti jasné, kdo za tím stojí?" vzhlédl ke mně.

"No, určitě to nebude ta kudrnatá holka, kterou jsme nechali až do tmy u vodopádů, bez prstenu!"

"Tereso!" zařvali jsme unisono. Nikdo nám neodpověděl. Stefan se už také uráčil zvednout se z postele. Kdyby tady teď přišla žena, myslím, že by byla šťastná, uznejme, kdo by nechtěl vidět bratry Salvatory jen v boxerkách?

Zašli jsme do jejího pokoje, jak jsme čekali, určitě zdrhla hned, jak nám vzala prsteny a je nám známo kam. Seběhl jsem dolů a vytočil číslo, o kterém jsem doufal, že ho nikdy nepoužiju.

"Klausi?" oslovil jsem majitele čísla. Jako bych viděl na jeho tváři ten jízlivý pohled, kterým se snaží všechny okouzlit.

"Copak si přeješ?" zajímal se. Slyšel jsem zachichotání, jak předpovídatelé. Moje malá sestřička se ukryla za křídly velkého a zlého démona.

"Chtěl bych mluvit se svou sestrou," přiznal jsem. Bylo krátké ticho, ale poté se přece jenom někdo ozval.

"Copak se děje, Damone?" slyšel jsem její tón, který byl až příliš sarkasticko-ironický, než, abych na to reagoval nějak vtipně.

"Chci zpátky svůj prsten," řekl jsem rázně. Stefan mě praštil do paže. "A Stefan asi taky," šeptl jsem.

"No, to já nevím. Být tebou, tak se jdu třeba opalovat, ale použila bych silný faktor, nechceš se přece spálit," napodobila mou hlášku, která už teď vůbec vtipně nezněla. "Tak večer a... veselý Halloween," zazpívala a típla hovor.

"Bude litovat!" V ten moment se otevřely vstupní dveře, stála v nich Elena, na nás naštěstí sluneční paprsky nedosáhly, takže jsme mohli zůstat v klidu.

"Je nějaký důvod, proč jste jenom, ehm... nebo to je váš kostým na Halloween a vy jdete za modely spodního prádla a teď si zkoušíte kostým?" zaimprovizovala.

"Tvoje kamarádka a má už brzy bývalá sestra nám ukradla prsteny," vysvětlil jsem dost naštvaně. "A ty se běž obléct," přikázal jsem Stefanovi. Elena se trochu zasmála.

"Já s tím neměla problém," vrtěla ihned hlavou. No, tomu věřím.

"Zajdeš za Teresou a vezmeš od ní prsteny," poručil jsem jí.

"Jistě a ona mi je dá, jen tak. Navíc je určitě u Klause a já upřímně nechci přijít v nesprávný okamžik," nadzvedla jedno obočí. "Budeš muset počkat do večera. Slibuju, že tu s tebou počkám," zamrkala na mne.

"To zní lákavě," přiznal jsem. "Ale večer mi pomůžeš zabít sestru," rozhodl jsem.

"Jistě," přikývla mi.

Pohled Teresy:

"Máš na výběr, koho bys zachránila... Stefana, nebo Damona?" zeptal se mne Klaus. Poslední hodinu mi dával samé takové otázky, ze kterých vzešel tak akorát oboustranný smích.

"No, ani jednoho, zachránila bych sebe," přiznala jsem.

"Myslel jsem, že zachráním mě," zamračil se.

"Vzhledem k tomu, že jsi silný asi jako všichni upíři dohromady, myslím, že se zachráníš sám... Koho bys zachránil ze svých sourozenců ty?" nadhodila jsem otázku.

"Zachránil bych tebe, oni jsou už dost staří na to, aby se o sebe uměli postarat," vychrlil ze sebe. Kývla jsem hlavou. Otevřely se dveře, ohlédli jsme se, stál tam Kol.

"Dobré ráno," pozdravil nás. Byl celý od krve.

"Zřejmě ses vyřádil," poukázala jsem na jeho oblečení.

"Klidně ses mohla přidat, společnost bych uvítal," mrkl na mne. "Ale jak vidno, měla jsi něco jiného na práci," zaregistroval Klause.

"Jak dětinská, Kole," poznamenal Klaus a zvedl se ze sedačky. Byli od sebe jenom kousek, tady to nevypadá dobře.

"Já jsem dětinský?" nadzvedl jedno obočí. "Ty se stále schováváš za ty svoje hybridy. Bez nich jsi nicka!" křikl po něm.

"Klausi," šeptla jsem a chytla ho za jednu paži, aby se do něj nepustil.

"Lásko, pusť mě," přikázal mne, ale já nechtěla.

"Ach, jistě. Teď se chceš prát? Chceš na ní udělat dojem? Všichni víme, že jsi silný díky tomu, že jsi na půl zvíře, ale nezapomínej, že jsem taky původní!" zařval.

"Přestaňte! Oba dva!" křikla jsem a postavila se mezi ně. "Nikdo se prát nebude," rozhodla jsem.

"Myslím, že ano..."