Family 3...

Untitled Part 8

Chapter eight - I'm sorry that I didn't tell you

Pohled Teresy:

Konečně, svoboda se blíží! Jako namydlený blesk jsem dostala z vody a dala se na útěk. Byla jsem asi uprostřed lesa. "Tereso?" zavolal na mne někdo. Rychle jsem se otočila. Za mnou stál Klaus, neměl však veselý úsměv, jak jsem u něj zvyklá. Vypadal raněně.

"Ahoj, hmm, promiň, že jsem nepřišla, ti dva idioti mi vzali prsten a já..." v ten moment mi ho podal. Viděla jsem v jeho očích zradu. "Děje se něco?" nechápala jsem.

"Kdo ti dal ten prsten?" zeptal se mne vážně, pohrávala jsem si s prstenem v ruce.

"Kol," špitla jsem velice tichounce, doufala jsem, že to přeslechne.

"Kdy ti ho Kol dal, Tereso?" zařval na mne. Nikdy na mne ještě neřval. Cítila jsem se hrozně, ale pochybuju, že on se cítil lépe, vzhledem k tomu, že on měl být ten naštvaný. Sklopila jsem svůj pohled dolů. Doufala jsem, že se mne na to nezeptá, že na to nepřijde. Posadila jsem se na blízký pařez. Na to neměl nikdy přijít, ani já jsem na to nechtěla myslet.

"Znala jsem Kola ve dvacátých letech," přiznala jsem potichu. "Byli jsme spolu... Nechal mě na to zapomenout, vlastně jsem si na to vzpomněla, až když jsem umírala na to vlkodlačí kousnutí," stále jsem pozorovala zem. Nemohla jsem se mu podívat do očí. Myslím, že je celkem špatné, že jsem něco měla s jeho bratrem.

"Aha," vydechl. "A proč tě na to vlastně nechal zapomenout?" Jako bych viděla ten pohled, ten bodavý pohled, který vám vidí až do duše.

"Nechal mě na to zapomenout, protože po vás šel v té době Mikael." Sedl si ke mně a chytl mě za bradu a přinutil mě se mu dívat do očí.

"Cítíš k němu něco?" V ten moment, jako by se zastavil čas, ani větvička se nepohnula, žádné zvíře nevydalo sebemenší zvuk a já cítila, jak na mne jdou pomalu mrákoty.

"Miluju tebe, řekla jsem ti to dnes ráno a na tom si trvám, v té době už jsem věděla, co se dělo ve dvacátých letech," vydechla jsem veškerý vzduch z plic.

"A cítíš k němu něco?" zopakoval svou otázku.

"Jestli mám být upřímná, všechno se to ve mně motá. Vím jednu věc, nemiluji ho..."

"Proč jsi mi to neřekla?" nechápal. Trochu jsem se pousmála, ale v očích se mi leskly slzy.

"A co jsem ti měla říct? Hele, Niku, něco jsem měla s tvým bratrem ve dvacátých letech, doufám, že ti to nevadí..." pověděla jsem poněkud ironicky. On ztuhnul, trochu jsem se na něj zamračila.

 "Děje se něco?" vykoktala jsem ze sebe. Měla jsem z něj trochu strach. Asi jsem zase něco řekla blbě.

"Řekla jsi mi jinak, než Klausi," pousmál se. "Jo, a máš pravdu, asi by to znělo trochu divně. Ale slib mi, že už ten prsten nebudeš nosit," zvážněl, vzala jsem ho za ruku a do ní jsem mu prsten vtiskla.

"Nebudu ho nosit..." šeptla jsem. "Ty ten prsten znáš?" podivila jsem se.

"Jestli ho znám? Patřil naší matce. Byl to první prsten, co byl vytvořen proti slunci," prozradil mi.

"Panebože," vydechla jsem. "Kol mi dal něco tak cenného?" nechápala jsem. Nik se postavil, sundal si sako a oblékl mi ho. Zřejmě to chtěl celé uzavřít.

"Sice jsi upírka a není ti zima, ale jsem gentleman," mrkl na mě. Zasmála jsem se. Stále jsem na sobě měla jen kraťasy a vršek plavek.

"Děkuji, vážím si toho," chytla jsem ho za ruku a vydali jsme se z toho místa. "Na něco jsem zapomněla, mám tam nahoře motorku, budu se pro ní..." Klaus mě chytil kolem pasu a odnesl mne pryč. "...muset vrátit," dopověděla jsem, když už jsem stála v jeho pokoji. "Zapomněla jsem dodat, že chci zabít své bratry, víš? Nechali mě tam, a to si vážně nenechám líbit," přiznala jsem.

"Takže mi nevěnuješ ani jednu noc? Ještě si u mě nikdy nepřespala," podotkl ješitně.

"Přespání si musíš zasloužit," vrtěla jsem hlavou. "Navíc, nevím, jak bych se z tohoto domu dostala, víš? Zítra ráno svítí slunce a..." strhl mě na postel.

"No jo, to jsou ty problémy upírů, kdybys byla hybrid," vysmíval se mi.

"Promiň, že jsem se nenarodila s vlkodlačím genem," protočila jsem oči. "Navíc, netoužím potom být vlkodlakem," doplnila jsem se.

"Teď lžeš, lásko. Každý z nás touží být silnější, než je. Jsem nejsilnější na planetě, ale klidně by mi nevadilo být silnějším," přiznal. Protočila jsem oči.

"Děsí mě to, jsi naproti mně tak silný, zabil bys mě, ani bych nemrkla," přiznala jsem, byla jsem trochu na pochybách.

"Nikdy bych tě nezabil, teď už ne, myslím. Přirostla si mi k něčemu... mohl bych to přirovnat k srdci, ale nejsem si jistý, jestli tam je," šeptl mi do ucha.

"Tak to nevím," řekla jsem s úsměvem a přetočila jsem se na něj. "Srdce totiž nemám, ani já," šeptla jsem do jeho rtů. Udělala jsem něco, co nečekal. Odtrhla jsem se od něj a přemístila se k oknu. "Musím jít, chci zabít své bratry... prostě teď nemám čas. Ale zítra mi můžeš s jednou vraždou pomoct. A někdy nemusíš mít sílu na to utéct," nezapomněla jsem na něj mrknout a poté zmizet. Myslím, že tam stále leží neschopný slova.