Family 3...

Část 21

Chapter twenty - one Kiss me

"A pokud se chceš zeptat, kdo ho vzbudil, tak jsem to možná byla já, ale já nemám ani páru, jak jsem to udělala!" vychrlila jsem ze sebe a prohrábla si své vlasy. Kol se na mne chvíli velice překvapeně díval, potom se začal smát.

"Cože si?" vykoktal ze sebe. Naštvaně jsem se na něj podívala.

"Směješ se mi..." pohodila jsem rukama, "nedělám si legraci, jasné? Prostě se mi zdály sny, ve kterých mě volal a teď je najednou tady! To není náhoda!" přimhouřila jsem oči a vážně se na něj podívala.

"To máš pravdu, neměl bych se ti smát, jenom mi řekni, jak si na takovou blbost přišla?" Sice řekl, že se mi nemá smát, ale i tak se smál.

"To není vtipné!" křikla jsem na něj a málem si u toho dupla.

"Ale trochu jo, právě jsi mi řekla, že jsi probudila Silase pomocí svého snu, takže..."

"Neměla jsem tě prosit o pomoc!" protočila jsem oči a byla na odchodu, on se však přede mne přenesl.

"Tak promiň, ale je to trochu... Nic, prostě to nebudeme řešit," uzavřel to. Prudce jsem se nadechla.

"Děkuji za tvé informace, myslím, že už půjdu domů," rozhodla jsem. Pozvedl ramena.

"Tak si běž, ale za ty informace mi dlužíš jedno rande." Prudce jsem se na něj otočila a začala se smát já.

"Nemyslím si, Kole. Pokud jsi zapomněl, stále chodím s tvým bratrem, takže..."

"Nemusíme mu to říkat," spiklenecky na mne zamrkal, "tak aspoň na skleničku v Grillu," snížil své požadavky. Zavrtěla jsem hlavou.

"Měl jsi mě na tu skleničku pozvat třeba před padesáti lety," odsekla jsem a zmizela. On si snad vážně myslí, že s ním chodím. Měl by si uvědomit, přenést se přes to, že jsem si prostě vybrala Nika, a je to jeho chyba! Udělal mi tolik... nechal mne zapomenout na celá dvacátá léta, a když jsme se potkali znovu, tak mi znovu změnil paměť a chtěl zabít Damona. Prostě je konec...

Otevřela jsem dveře od penzionu, nikdo tam nebyl, tady alespoň jsem si to myslela, dokud jsem neuviděla Stefana, jak poklidně sedí na sedačce.

"Ahoj," pozdravila jsem ho a sedla si vedle něj. Chvíli se na mne díval nechápavě, potom se mu však rozzářily oči. "Jsi sjetý?" zamračila jsem se na něj.

"Ani nevíš, jak jsi mi chyběla..." Takže ano, je sjetý. Začala jsem se smát, teď zvážněl, "proč se směješ?"

"Přesně takhle jsi se mnou mluvil, když nám zemřel pes... Strašně jsi mi chyběla, mimochodem tvůj pejsek zemřel," zavrtěla jsem hlavou.

"O čem to tady mluvíš? Tak dlouho jsem tě neviděl!" přiblížil se ke mně, do velice těsné blízkosti, já se od něj odtáhla a nechápavě jsem na něj koukala.

"Co to..." špitla jsem, to se však už nalepil na moje rty, okamžitě jsem uskočila, stála jsem pevně na zemi. "Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?" křičela jsem po něm.

"Copak mě nemiluješ?" díval se na mne poněkud nechápavě.

"Damone!" zařvala jsem bratrovo jméno, co nejvíc nahlas, navíc asi o tóninu víš, než u mne bylo zvykem. Jen jsem doufala, že je u sebe v pokoji. Stefan se ke mně začal přibližovat. Srdce mi pracovalo asi stokrát rychleji, než obvykle. Nevěděla jsem, co mám čekat. Proč mě Stefan políbil? Vždyť jsem jeho sestra! Slyšela jsem, jak jde někdo po schodech.

"Copak se stalo mojí sestřičce?" zasmál se snad záchranný hlas, jestli mě políbí i on, tak se nechám odstřelit. V ten moment Stefan zmizel, stála jsem tam jenom já.

"Damone," vydechla jsem jeho jméno, tentokrát už stál blízko u mě, trochu jsem odstoupila, měla jsem divný pocit.

"Jsi v pořádku?" zeptal se vážně, rychle jsem zavrtěla hlavou a sklopila jí dolů. "Tak co se stalo?""Byl-byl tady Stefan, on mě políbil, když jsem od něj uskočila, tak se mě zeptal, jestli už ho nemiluju," vychrlila jsem ze sebe, snad srozumitelně.

"Cože?" málem křikl. "Pravda, vždycky jsem říkal, že se k sobě hodíte, ale toto? Stefan... ty, vždyť je to nechutné!" vyvalil na mne své modré oči.

"A co mám říkat já? Nejdřív řekl, že jsem mu hrozně dlouho chyběla a, že jsme se dlouho neviděli," vzpomínala jsem si.

"A byl to opravdu on? Nebyl to třeba..."

"Damone, snad poznám vlastního bratra!" štěkla jsem po něm. On jen pokrčil ramena."Tak promiň, no... A nezměnil ti Kol trochu..."

"Jak víš, že jsem byla s Kolem, Damone?" skočila jsem mu do jeho určitě skvěle připravené věty.

"Klaus celkem zuřil," přiznal. To snad není možné, takže můj bývalý mě zve na skleničku, potom mě políbí můj bratr a nakonec je na mě můj přítel naštvaný, co to sakra je? Najednou se otevřely dveře a v nich stál znovu Stefan...

Stoupla jsem si za Damona, co kdyby mě chtěl znovu políbit, nebo mi vyznat lásku, Bože, to je tak divné!

"Co se děje?" podíval se nejdříve na mě a potom na Damona.

***