Family 3...

Část 23

Chapter twenty - three - Walk in the moonlight

"Proč jsi na mě taková?" zeptal se pro mne naprosto známý hlas, který však vlastnil někdo jiný. Stála jsem někde uprostřed lesa. Otočila jsem hlavu za tím hlasem, teď jsem si všimla, stál tam Stefan a já, ale byli jsme jiní. Vypadali jsme jinak, to oblečení neodpovídalo tomu, co jsem nosila za uběhlá léta. Bylo starší... Ten muž, co vypadal jako Stefan mne, tedy jí přitlačil k jednomu ze stromů, lehce jí pohladil po tváři.

"Miluju tě, Katio," šeptl jí do ucha. Otřásla jsem se nad tím, to jsme nemohli být my, vždyť to nedává logiku! Katio? Vážně? Pardon, ale tohle jméno se ne mou osobu, ani na můj vzhled nehodí.

"Ty víš, že nemůžeme být spolu," škádlivě se na něj usmála a pohladila ho po tváři."Pročpak? Je to tím, že jsem zlý? Nelítostný..."

"Neodolatelný a máš moc," šeptla do jeho rtů a políbila ho, v ten moment jsem hned uhnula pohledem.

"Mám moc, kterou miluješ, že? Jsem neporazitelný Silas..." V ten moment se mé oči, jakoby znovu otevřely, probudila jsem se, byl to jen zlý sen. Všechno bylo tak, jak mělo. Ležela jsem v posteli vedle původního upíra, spal. Můj pohled se stočil ke dveřím, uviděla jsem ho, stál tam někdo s tváří mého bratra, ale zřejmě to nebyl on. Musel to být ten muž z mého snu, byl to Silas.

 Lehce se na mne usmál a naznačil mi, ať jdu za ním. Chvíli jsem váhala, měla bych jít s tak nebezpečnou osobou pryč? Ano, měla, chci zjistit, co mi chce, proč mám ty sny, už mě to nebaví.

Měla jsem na sobě jen spodní prádlo, vedle postele byla komoda, na které ležel župan, který jsem si oblékla. Jako myška jsem našlapovala na parkety, přece jenom nemám v plánu budit Nika. Opatrně jsem zavřela dveře a podívala se do známé tváře, na jeho rtu pohrával široký úsměv.

"Věděl jsem, že budeš rozumná," mrkl na mne.

"Ty zřejmě nebudeš můj bratr, že?" šeptla jsem a pokračovala jsem dolů po schodech. Uslyšela jsem za svými zády smích, který byl ale tichý, nechtěl nikoho vzbudit.

"A ty zřejmě nebudeš Katia," usoudil. Prudce jsem se nadechla a pokračovala ven, neměla jsem v plánu probírat to v domě, přece jenom by se někdo mohl probudit.

"Kdo jsi?" otočila jsem se na něj, když jsme stáli na terase. Upírala jsem na něj oči, doufala jsem, že to není on.

"Myslím, že to víš," kývl hlavou ke mně a na rtu mu stále pohrával jistý úsměv, který Stefan moc nepoužíval, tedy nepoužíval ho, když byl normální, tento úsměv byl arogantní dobrý pro zlého rozparovače.

"Silas, tak tě asi konečně poznávám osobně," udržovala jsem stejný nevrlý, a trochu odstrašující, tón.

"Rád tě poznávám, víš, netušil jsem, že se mi čarodějky takhle pomstí," začal se smát, "čekal jsem vážně úplně cokoliv, ale to, aby daly mou podobu člověku, který má sestru vzhledově stejnou, jako Katia," zavrtěl hlavou. "Není to poněkud... zvrácené," mrkl na mne.

"Trochu? Jak je možné, že jsi nevěděl, že nejsem Katia, když jsi mě včera viděl?" nechápala jsem.

"Věděl jsem to, ale chtěla jsem ti nahnat strach," přiznal se mi. "Jsi stejná, jako ona," pohladil mne po tváři, já se však okamžitě odtáhla, což mu připadalo velice vtipné. "Vím o tobě naprosto všechno, všechno o tvé rodině, o mém dvojníkovi, Tereso. Řeknu ti, celkem mě překvapilo, že sis vybrala Klause," uchechtl se, "ale jak jsem řekl, jsi stejná, jako ona, taky milovala sílu. Niklaus je silnější, než Kol..."

"Co po mě chceš?" štěkla jsem.

"Teprve jsem přijel do tohoto města, myslím, že se tady na chvíli usadím. Mimochodem, být tebou nikomu o mé návštěvě neříkám, mohlo by to dopadnout špatně třeba pro..." zamyslel se, "třeba pro Damona," svou váhu přenesl na druhou nohu a ještě jednou se na mne usmál, jeho zelené oči, ty oči, které znám byly jiné, byla v nich krutost. Mlčela jsem, nevěděla jsem, co mu mám na to říct, přece jenom je celkem silný a já nemám vlánu dělat bratrovi, ani nikomu jinému pohřeb. "Anebo ne, Damon by byl málo. Když zabiju Klause, tak s ním zemře celá jeho linie, že? Tím pádem Stefan, ty... Damon a v neposlední řadě Elena, kterou máš v plánu přeměnit." Ten chlap věděl naprosto všechno, jak je to možné.

"Víš o tom, že je tady celá původní rodina? Jsou silnější, než ty!" odfrkla jsem si."To si jenom myslíš. Měl bych jít," pousmál se, "být tebou nikomu nic neřeknu...a ... Popřej za mě Damonovi všechno nejlepší."

***