Americká agentka - Politická válka

Kapitola 5. Rozcházíme se?

Peggy jsem brala každý den s sebou do práce. Přes den jsem jí nechala u táty, který stejně pořád seděl v kanclu. 

Pořád přemýšlím o to, jestli si mám najít jiného a nebo zůstat s někým, kdo již o mně nestojí. Pořád vídávám Sharon a vyhýbám se jí dost velkým obloukem.

Jeden den si sedím takhle ve své kanceláři a někdo mi začne klepat na dveře.

„Dále" pozvu dovnitř a dívám se do papírů a složek na svém stole.

„Tak tohle jsi přehnala!" zakřičela na mně nějaká žena a já se lekla.

„Sharon?!" vykřikla jsem nevěřícně a postavila jsem se.

„Kde je malá?" zeptala se mně.

„To ti nikdy neřeknu! Není tvoje!" vychrlila jsem na ní.

„Teď už ano. Hledá jí policie, tak jako tebe. Půjdeš do vězení za únos dítěte" řekla s radostí. Nevydržela jsem to a vrazila jsem jí facku.

„Co jsem to ..." nevěřila jsem svým očím, co jsem právě udělala a zakryla jsem si rukou ústa.

„Sharon?" zavolal velmi mnou povědomý hlas. Do mé kanceláře vstoupil Steve a uviděl nás obě.

„Ona mně uhodila!" začala žalovat a chytla se Steva za ruku. Prošla jsem rychlým krokem kolem nich a odešla jsem z kanceláře.

„Lucy! Počkej!" začal na mně volat, když šel zamnou a já zastavila. Otočila jsem se na něj a měla jsem v očích menší slzy.

„Mám lepší nápad. Radši se rozejdeme a ty si s ní rovnou zůstaň!" začala jsem a něj křičet a on se zarazil.

„Co to říkáš?!" nechápal.

„Slyšela jsem vás oba. Nemysli si, že jsem tak hloupá Stevene Rogersi!" nikdy jsem na nikoho nekřičela, ale teď mi to vcelku dělalo dobře. Potom jsem se otočila a šla jsem pryč. 

Zavřela jsem se na záchodech a tam se rozbrečela. Bylo to pro mně těžké. Já ho pořád miluji, ale co když on mně ne?!

Brečela jsem tak, že to znělo jako když mám záchvaty a u toho jsem popotahovala nosem.

Za chvíli se v rozhlasu rozeznělo, že se mám dostavit do ředitelny. 

Poslechla jsem, uklidnila se a šla jsem.

Ředitel mi vzkázal, že se mám za dvě hodiny stavit v Chicagu a tam přednést svůj projev, ohledně názoru na mé soupeře atp.

O dvě hodiny později sedím v sále a čekám, až mně vyvolají. Byl tady i Tony s Pepper, které jsem pozdravila než jsme vešli do místnosti. 

Tony mi nabídl, jestli nechci na nějakou dobu zůstat u něj ve věži, než si to s Kapitánem vyřídíme. Nabídku jsem ráda přijala.

Konečně mně vyvolali. Já vystoupila na pódium a všichni začali tleskat. Tony i Pepper se na mně z davu usmívali a díky tomu, jsem si věřila o trochu více.

Odříkávám svojí řeč a uprostřed ní si všimnu jak u vstupu do sálu stojí Steve. Nepřestala jsem mluvit a nenechala se nijak přerušovat.

Má řeč trvala asi čtvrt hodiny a když jsem skončila, začali mi všichni tleskat.

Než jsem odešla z pódia, tak mně zarazila jedna věc. Kde je Sharon, když je tu Steve? Sestoupila jsem dolů a zavalily mně desítky novinářů. Odpověděla jsem jim na všechny otázky ohledně kampaně a pak ta nejtěžší.

„Přišel Vás sem podpořit Kapitán Amerika?" zeptal se mně jeden z novinářů. Vetřel se mezi nás Tony a odtáhl mně za ruku pryč z davu.

„Co se děje?!" zeptám se spěchajícího Tonyho, kterého pomalu ani nestíhám.

„Kápo je tady, vedu tě pryč od něj" odpověděl mi rychle a zastavili jsme se u auta do kterého jsme s Tonym a Pepper nastoupili. Když jsme ujížděli, zahlédla jsem Steva ve zpátečním zrcátku, jak stojí na místě odkud jsme právě odjeli.