Americká agentka - Politická válka

Kapitola 13. Unesli ji!

Večer proběhl bez problémů a potom jsme šli spát. Ráno jsem opět v práci a sedím za svým stolem.

Přišlo mi tisíce dopisů. Byli v nich blahopřání, poukázky atp. Lidé mi tam dokonce posílali i fotky svých dětí a u některých jsem se musela smát.

Takhle to šlo až do oběda, kde jsem se potkala se svým šéfem.

„Dobrý slečno Smithová" pozdravil mně.

„Dobrý den pane Blacku" pozdravil jsem ho též a usmála jsem se.

„Mohl bych s Vámi mluvit po obědě v mé kanceláři?" zeptal se mně a já souhlasně přikývnu.

Po obědě jdu do jeho kanceláři, zaklepu a vejdu dovnitř.

„Děje se něco?" zeptám se.

„Jistě. Víte jde o vaši kancelář..." oznámil mi důvod.

„Moji kancelář?!" zarazím se.

„Jak jistě víte existují i povýšení" usmál se.

„Já, já. Panebože, já myslela, že mně chcete propustit!" sotva jsem popadala dech.

„Od této chvíle jste povýšena na mou zástupkyni a proto se přestěhujete do kanceláře vedle té mé" snažil se mně uklidnit.

„To je úžasné, děkuji Vám!" vypískla jsem radostí.

„Budem si tykat, co říkáte? Marcus Black"  představil se mi.

„Lucy Smithová" představila jsem se též a podala jsem si s ním ruku.

Pozdě večer odcházím z nové a čerstvě přestěhované kanceláře domů. Alespoň mám dobré místo, kdyby nevyšly ty volby. Stálé mi buší srdce jako o závod, jak jsem šťastná a těším se, až to řeknu Stevovi.

Chytím nejbližší taxík a jedu domů. Steve zůstává doma s Peggy, aby jsme si nemuseli volat chůvu a přes den se o ní stará. 

Podívala jsem se do okna našeho bytu a stále se svítilo. Alespoň mu to budu moci říct hned. Vyjedu výtahem do našeho patra a vidím vyražené dveře. Rychle do nich a vejdu a všude jsou rozházené věci.

Běžím rychle do obýváku, kde se svítí a tam leží Steve na zemi v bezvědomí. Kleknu si k němu a začnu ho probouzet. 

Steve se probudí a začne pořád opakovat jméno Peggy. Uvědomím si, že myslel naši Peggy a běžím do jejího pokoje. Postýlka je prázdná. 

Někdo se sem vloupal, poradil si se Stevem a unesl Peggy! Nemohla jsem tomu věřit a běžela jsem zpět za Steve, který se pokoušel postavit. Začal padat a já ho rychle podepřela a pomohla mu se posadit na zem.

„S, S, Steve, jsi v pořádku?!" zeptám se ho roztřeseně.

„Ať se mně zeptáš na cokoliv, tak si nic nepamatuji" upozornil mně předem a chytl se bolestí za krvavou ránu na čele. Dojdu pro lékárničku, ránu mu ošetřím a dam mu na ní náplast.

„Dobrý?" zeptám se ho a odložím kufřík na zpět na zem.

„Nic mi není. Musím najít Peggy!" umanul si a snažil se postavit na nohy. Když se mu to povedlo, tak se začal motat a narazil do skříně kousek od něj.

„Zavolám doktora!" oznámila jsem mu a začala jsem si vyndavat mobil z kabelky.

„Zadrž!" vykřikl.

"Blázníš?! Když si nic nepamatuješ, tak ta rána musela být jak od Hulka!" vyjela jsem něj a znovu jsem ho podepřela.

„Nemotej do toho ani Avengers prosím!" začal mně prosit a já nechápala proč.

„Asi už vím proč se tohle děje" uvědomím si náhle.

„Jak to můžeš vědět?" zeptal se.

„Z práce odcházím vždycky normálně dřív, ale dnes jsem si musela přestěhovat věci do nové kanceláře a tím jsem se zpozdila nejméně o dvě hodiny!" vysvětlila jsem.

„Ty myslíš, že za to může tvůj šéf, aby se tě snažil zdržet?" snažil se pochopit situaci.

„Přesně. Dělá pro ty volby taky a možná se snaží o to abych neuspěla!" došlo mi to!

„A to všechno kolem toho?" snažil se to nějak spojit a dát dohromady.

„Nechci si hrát na Sherlocka Holmese, ale myslím že to všechno do sebe zapadá. Ta zácpa nás měla zdržet od schůzky s prezidentem. Sharon nás měla rozdělit a převést si tě na svou stranu proti mně. Když to nevyšlo, poslali na tebe Buckyho a ty jsi přežil. Potom mně měli v plánu sestřelit a taky to nevyšlo. A teď se jim povedlo odvést mou pozornost a sebrat mi něco, na čem mi nejvíc záleží!" chtěla jsem začít brečet, ale ustála jsem to.

„Mělo mi to dojít dřív!" souhlasil se mnou a vykřikl bolestí, když ho začala rána znovu bolet.

„Musím zavolat Avengers a ti nám pomohou. Mají Peggy rádi stejně jako my!" umanula jsem si a i přes Stevovo ne, jsem to udělala a začala volat.

Celkem v rekordním čase jsme slyšeli běh po schodech a vtrhli nám zadýchaný do bytu.