Slabost

5. Tajemná fotografie

Tak tu máme další díl :-)  Ten začátek je trošku pomalejší, ale kdo si počká, ten se dočká, že ano ;-)

**************************

„Stejně nemám hlad," uzemnil ji další odpovědí. Zrzka se naštvaně otočila na podpatku a opustila místnost...

---

Když se znovu probudil, bylo už světlo. Dlouhou nudlí pootevřeného okna proudil dovnitř chladný ranní vzduch. Místnost byla prázdná až na ony dvě tlusté chlupaté koule, z nichž jedna se mu usídlila na polštáři hned vedle hlavy a druhá ležela rozvalená podél jeho potlučeného hrudníku. Rezignovaně si povzdechl, když ani jedna z koček nehodlala vstát ani poté, co se je snažil odehnat hlasitým „kšc".

Zrzavou majitelku bytu nikde neviděl, ale odkudsi z útrob bytu se ozývalo syčení vody.

Velmi opatrně se posadil na posteli a dalších pár minut rozdýchával bolest, která ochromila jeho tělo. Přeopatrně se dotkl svých žeber. Bylo to o něco lepší, ale ne o moc. Hluboká rána na boku pálila a bolela jako čert, ale on už měl všeho dost.

Potřeboval se zahojit. Potřeboval jednat. Věděl, že Všeotec po něm bude pátrat. Věděl, že po něm bude pátrat SHIELD a věděl, že i Thanose bude zajímat, kam zmizel. Potřeboval změnit podobu a pokusit se zachránit, co pokazil. Věděl, že když pro Thanose získá Tesseract, získá i vládu nad Zemí. Nesmí to vzdát, i když to teď bylo v podstatě ztracené. Dohoda s Thanosem byla jasná – ty získáš Tesseract – já ti dám Midgard. Nic jiného si vlastně nepřál. Krom zneškodnění Avengers, přirozeně.

Až se s nimi příště setká, mazlit se s nimi nebude. Toho zrádce Bartona zabije hned na místě, zato tu zrzavou Rusku, tu si vychutná. Pohraje si s ní jako kočka s myší a pak ji zabije, krutě, pomalu, tak jak to má rád... A Starka? Toho už taky neušetří. Udělal chybu, kterou musí napravit. A první věc, kterou pro to musí udělat, je nabrat sílu. A k tomu může využít tuhle mrňavou oprsklou holku.

Pomalu spustil nohy z postele a vstal. Okamžitě se mu však začaly dělat mžitky před očima a raději si rychle sedl, než by se skácel na zem. OK, tak pomaleji.

Za pár minut barevná kola před očima prořídla a on dokázal vstát. Jeden krok. V pohodě. Druhý... taky to jde. Měl pocit, že do předsíně kráčí snad týden a měl na sebe vztek, jak je strašně slabý. Neměl odmítat jídlo.

Doploužil se do chodby a podle zvuku dotápal ke dveřím do koupelny. Rozsvíceno samozřejmě nebylo – slepá dívka přirozeně světlo nepotřebovala. Rozsvítit se neodvážil, bál se, že to znovu pozná – proto našlapoval co nejtišeji a snažil se vystačit si s obdélníkem světla, který vrhaly do chodby dveře z ložnice.

Potom ji pootevřenými dveřmi do koupelny spatřil, jak si v růžových bavlněných kraťáskách a bílém tílku s obrázkem kreslených kočiček čistí zuby. Vlasy měla vlhké ze sprchy a v koupelně bylo dusno z páry, jak se předtím sprchovala a přesto, že kráčel tak potichu, jak jen dokázal, všimla si ho.

„Potřebuješ něco?" zeptala se a otevřela přivřené dveře do chodby. Loki se div nechytil za hlavu a leknutím skoro nadskočil.

„Ty jsi mě slyšela? I přes šumění vody?"

„To taky. Ale hlavně jsem cítila tvou přítomnost," vysvětlila trochu tajemně a odložila zubní kartáček na okraj umyvadla.

„Chtěl jsi něco? Je ti špatně? Myslím, že bys ještě neměl vstávat," prohlásila dívka kategoricky a Loki se chystal ostře ohradit, jak mu je už vlastně úplně dobře. Jenže když se zhluboka nadechl, mezi žebry ho zabolelo, jak se zlomené kosti znovu připomněly, zatočila se mu hlava...

„Je mi fajn," odsekl, jenže to už lhal sobě samotnému. Před očima se mu opět objevila barevná kola, špatně se dýchalo, polil ho studený pot....

K zemi se poroučel, aniž by si stihl poslechnout, co zrzka říká...

---

Sedla jsem si za stůl v kuchyni, abych spícího neznámého nerušila. Tím, že znovu omdlel, potvrdil mou teorii, že jeho zranění jsou vážnější, než se zdálo. Dostat ho na postel mě opět stálo mnoho sil a nadávání. Byla jsem odhodlána přemluvit ho, aby se nechal vyšetřit doktorem, ale něco mi říkalo, že bude protestovat.

Jeho chování bylo čím dál tím divnější, nedokázala jsem však odmítnout pomoc zraněnému.

Zamyšleně jsem otevřela notebook, připojila k němu klávesnici v Braillově písmu a do sluchátek si pustila hlasový výstup. Dnes byla sice sobota, což znamenalo, že není škola, ale taky že do pondělí musím odevzdat semestrální práci z historie a kultury původního afrického obyvatelstva.

Pracovala jsem asi dvě hodiny, přičemž mi dalo docela práci se soustředit. Byla jsem zvyklá bydlet sama, přítomnost dalšího člověka mě rušila, cítila jsem jeho blízkost, slyšela jeho dech a šustění peřiny, jak se neklidně převracel na posteli... přesto mě na druhou stranu docela fascinoval. Cítila jsem v něm něco neznámého, tajemného, nějakou obrovskou vnitřní sílu, která byla cítit i při pouhém kontaktu s jeho kůží.

Po dlouhé době strávené marnými pokusy se ponořit do práce, jsem dostala hlad. Usoudila jsem, že studia bylo pro dnešek dost, odložila jsem sluchátka, hodila na sebe legíny a tílko a vyběhla do thajského bistra za roh pro něco k snědku.

---

Když jsem se probudil, v bytě bylo ticho. Všechno mě bolelo snad ještě desetkrát víc než když jsem se ráno pokusil vstát. Při útěku ze Stark Tower jsem vyčerpal příliš mnoho energie a uzdravování nejde tak rychle, jak jsem zvyklý. A další čaroděj, který by mohl na mé tělo aplikovat léčivé obrazce – o tom se mi tady na Midgardu může jen zdát.

„Vozembouchu?" zavolal jsem do ztichlého bytu, ale reakce jsem se nedočkal. Odhodil jsem deku a pomalu se posadil. Už by se docela hodilo něco k jídlu, tak kde se fláká? Pohlédl jsem směrem ke dveřím do chodby, když v tom jsem si všiml několika rámečků s obrázky... Zaostřil jsem na ně zrak – byly to fotografie.

Zachvátila mě zvědavost. Opatrně jsem se postavil a čekal, až mžitky před očima zmizí. Překonat dvoumetrovou vzdálenost ke komodě mi trvalo snad několik minut, ale nakonec se zadařilo.

Můj pohled napřed padl na hromádku knih narovnaných na rohu komody – vzal jsem jednu z nich do ruky. Byla nadepsaná latinkou, ale veškeré nápisy byly pod těmi běžnými vyvedeny ještě v Braillově písmu. Její název byl „Egyptská božstva a uctívání kočkovitých šelem". Povytáhl jsem obočí. Však já ji naučím, o která božstva se má zajímat.