Slabost

12. Pravda nebo lež?

Tak tu máme další kapitolu - zase trošku dramatu :-D uvítám hvězdičky i komenty :-)

**************

Škrtit mě nezačal, udělal něco překvapivějšího. Uchopil osušku, omotanou kolem mého těla, za spodní lem a prudce ji ze mě strhl.

---

Na okamžik jsem ztuhla, neschopná jakéhokoli pohybu, neschopná vydat hlásku, načež jsem se probrala. Otočila jsem se k němu čelem a z otočky jsem mu vlepila facku jen to mlasklo. Co si jako myslí? Zalapal po dechu a tlukot jeho srdce se na okamžik zrychlil – asi jsem ho trochu zaskočila.

Potom ale nejspíš nabral ztracenou rozvahu a vyhodil z konceptu tentokrát on mě.

„Co děláš? Chci jen půjčit ručník. Teď jdu do sprchy já," opáčil a s osuškou v ruce se odebíral ke dveřím.

Zaskočeně jsem se opřela dlaní o bok skříně a prudce jsem se nadechla – tak teď mě chlapec docela setřel. Na to, abych hrála, že mi nevzal vítr z plachet, bylo už pozdě – nenapadala mě žádná vtipná poznámka, jak mu to aspoň trochu vrátit, proto jsem jen rádoby klidně pokrčila rameny.

„Jasně. Půjč si, co potřebuješ. Šampon i sprcháč jsou tam," pronesla jsem s co největší ledabylostí a měla na sebe vztek, že mě tak rozhodil. Potom jsem si naštvaně oblékla prádlo i domácí šaty a vydala se do kuchyně, kde na desce jídelního stolu ležel můj notebook a hromada skript.

S povzdechem jsem konečky prstů přejela po deskách knih – vůbec se mi do toho nechtělo. Moje myšlenky pořád zalétaly k tomu, co se odehrálo před pár hodinami přímo zde v kuchyni. Z koupelny ke mně přilétlo šumění vody a já se totálně vykolejená opřela zadkem o stůl.

Vždycky jsem byla dost vnímavý člověk – zvlášť od té doby, co moji rodiče umřeli a z Egypta dorazila jejich pozůstalost, poznámky o výzkumu a truhla s předměty, které nalezli. Byla jsem ještě dost malá a mozek často traumatické zážitky vytěsní, ale někdy v té době jsem se rozhodla, že budu studovat to, čemu se věnovali naši. A také někdy v té době jsem začala být dost citlivá na vnímání energie a emocí dalších lidí.

Se ztrátou zraku to začalo být ještě silnější, ale nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být něco neobvyklého – spousta slepých lidí to tak má.

Ale to, co jsem začínala cítit teď – to bylo naprosto jiné. Odzbrojující. Silné. Jakýsi vnitřní instinkt mi dokázal mapovat celý prostor bytu kolem mě do nejmenších detailů, jak kdybych ani slepá nebyla. Přesto, že jsem neviděla, můj mozek nyní fungoval jako vnitřní radar netopýra. Slyšela jsem jako kočka – ne-li lépe – slyšela jsem, co si povídají lidé v okolních bytech, slyšela jsem tlukot srdce mého dočasného podnájemníka – i přes zeď a přes šum sprchy. A měla jsem takové tušení, že tohle je jenom začátek.

Něco mi provedl. A já musím vědět, co.

---

Loki se dobelhal do sprchy s bílou osuškou v ruce a mírně se usmíval, jak Hope vypekl. Spokojeně shodil oblečení a vstoupil do sprchy – tiše při tom usykával bolestí – docela si tím nepovedeným kouzlem uškodil – kupodivu toho z nějakého důvodu nijak extra nelitoval, ani si za to nenadával.

Místo toho si představoval tu mrňavou zrzavou holku bez šatů – jak před ním stála, vlasy vlhké a voňavé, hebká bělostná kůže, tělo anděla... I přes odřená kolena a modřiny všeho druhu od toho, jak se každou chvíli o něco praštila, byla krásná, až nadpozemsky nádherná. Její pevná kulatá ňadra, zaoblená stehna.... klín vyholený dohladka až na tenoučký proužek zrzavých chloupků...

V podbřišku mu slastně zatrnulo – překvapeně vydechnul, ale bylo mu líto vzrušující pocit odehnat. Pustil na sebe proud horké vody – bylo to tak příjemné – jako náruč milenky. Chvíli zaváhal, než dopřál svému tělu několik příjemných chvilek za pomoci několika tahů dlaní...

Pracně ztlumil rozechvělý vzdech, který korunoval jeho vyvrcholení. Potom se opřel o stěnu sprchového koutu a uvolněně oddechoval, uspokojený, ale přesto zmatený. Nemůže se přece nechat rozptýlit – stojí na tom celá jeho příští budoucnost – přesto se na své cíle zkoncentrovat nedokázal.

---

Když se Loki vracel ze sprchy, omotaný v ručníku, který voněl po jejím těle, všiml si, že Hope stojí zamyšleně opřená o stůl v kuchyni.

„Co se děje? Snad nechceš zase něco vařit?" zeptal se pobaveně, ale jeho vtípek nepadl na úrodnou půdu. Hope semkla rty k sobě a ušklíbla se.

„Jak ses vlastně ocitl v té uličce tady nahoře? Cos tu dělal? Vždyť se tu bojovalo, všichni lidi utekli," zeptala se a nesmlouvavě založila ruce na hrudi. Loki se zarazil – ucítil, jak příjemná úleva, kterou si ve sprše dopřál, jeho tělo opouští a nahrazuje ji husí kůže. Ale nikoli ta příjemná.

„Co je to za otázky? Tys přece taky byla venku," zkusil odpinknout míč na její polovinu hřiště, ale nedala se.

„Ptám se, tak odpověz," řekla a založila si ruce na hrudi.

„Šel jsem náhodou okolo, stejně jako ty. Ty potvory mě přepadly, stačí ti to?" odsekl jí a byl na sebe naštvaný. Za to, že mu teď najednou nejde lhát tak snadno jako dřív, ale i za to, že jí neustále lže.

„Tak proč se tak rozčiluješ? Normálně se ptám," odvětila Hope, ale podle tónu, jakým to řekla, mu bylo jasné, že nemá vyhráno.

„Tak já ti normálně odpovídám," řekl a šouravě se vydal do ložnice. Bohužel se ta mrňavá zimnice vydala hned za ním.

„Jak jsi udělal to s tím ledem, když jsi mi chtěl ochladit ruce? Žádný totiž v ledničce nemám," pokračovala ve svém vyptávání – a hned vybrala další podpásovku. Loki ztuhnul na místě a Hope se ušklíbla. Otočil se k ní a zatvářil se tak hrozivě, že každý, kdo má všech pět pohromadě, by okamžitě zmlknul. Ale Hope byla slepá.

Slepá, ale rozhodně ne hloupá a nevšímavá, došlo mu, když se postavila před něj.

"Jak jsi způsobil ten chlad v místnosti? Tohle není zrovna obvyklé, že ne, Tome?" Na oslovení na konci věty položila takový důraz, že mu bylo naprosto jasné, že z tohohle se už nevykecá.

"Co ti na ní záleží, krucinál?" ozvalo se jeho zlejší já, to já, které dosud bylo dominantou jeho osobnosti. Na okamžik by mu téměř podlehl, dal by mu za pravdu - tahle holka nebyla zdaleka tak hloupá a naivní, jak si myslel, naopak. Mohla by ho ohrozit, mohla by ho udat. Kdyby chtěl, dokázal by jí zlomit vaz dvěma prsty. Kdyby chtěl...

"Co jsi mi provedl dneska ráno tady v kuchyni? Myslíš, že ti věřím tu povídačku o tom, že jsem omdlela?" vychrlila na něj, jako by už těch pár předchozích vět nezapůsobilo na jeho už tak dost rozjitřenou psychiku jako tříštivé střely. Zatnul obě ruce v pěsti, až se mu nehty zaryly do dlaní.

"Myslíš, že jsem blbá? To se hodně pleteš, frajere."

"Možná by sis měla dávat pozor na pusu," ucedil Loki chladně a bojoval sám se sebou. Hope se postavila těsně před něj.

"Co uděláš? Praštíš mě? Zabiješ mě? Možná to bylo to, co jsi ráno udělat chtěl," odsekla Hope vztekle a pěstí ho praštila do ramene. V ten moment ztratila všechny zábrany a už do něj mydlila jako do boxovacího pytle přes všechna zranění, které po těle měl. Loki se zhluboka nadechl, aby překonal bolest.

"BUĎ ZTICHA," zasyčel na ni a prudce ji chytil za zápěstí.