Slabost

35. Zoufalství

Tak zase pokračujem, sorry, má ještě cenu se omlouvat? :-) Prostě mám hodně zaneprázdněný život, no :-) 

*****************************

*Hope*

"Nesahej na mě, ty hnusáku!" zasyčela jsem a plivla nejbližšímu chlapovi do obličeje. Ten mi obratem vrazil takovou facku, až mi zuby cvakly o sebe. Bylo to zároveň potvrzení toho, že jsem se plivancem trefila, kam jsem chtěla, i přesto, že zrak mě opustil už před lety. 

Cítila jsem, jak se mi za zavřenými víčky dávno slepých očí roztančily barevné jiskřičky - narkotika, která do mě cpali, udělala z mé hlavy bolestí přetékající škopek - a tím, že mě budou fackovat, to rozhodně moc nevylepší. Přesto jsem tak nějak vnitřně cítila, že tohle zacházení je pořád čajíčkem proti tomu, co všechno se mi tu může stát...

Potom mě další dva muži pevně chytili za paže a přitiskli na záda zpět k posteli, aby omotali moje paže pevnými popruhy z jakési látky.

"Nechte mě!!!! Pusťte mě, vy svině!!!" ječela jsem jako smyslů zbavená a dvakrát se mi i podařilo vytrhnout svou ruku ze sevření pout - docílila jsem však jen toho, že mi přilétla rána pěstí.  Padla jsem bezmocně naznak a zalapala po dechu, jak se se mnou svět znovu roztočil. Nepozvracet jsem se dokázala jen naprostým zázrakem.

"Uklidni se, jinak tě znovu uspíme," promluvil ke mně autor rány, ale mně to bylo upřímně jedno. Bez svých schopností jsem si připadala jako bez ruky, co jsem je objevila, najednou mi život bez nich připadal beze smyslu. Jak jen jsem mohla žít bez nich? A teď mi je někdo násilím odejmul - zoufalství zachvátilo celou mou osobnost a sžíralo ji jako rakovina... 

"Vyližte si," procedila jsem mezi zuby, zatímco jsem se ze všech sil snažila rozehnat barevná kola za očním pozadím.

Potom mě kdosi chytil za kotníky, aby připoutal i moje nohy - vykopla jsem proti němu se vší prudkostí a asi jsem se trefila, protože nadávka, jíž mě počastoval, by se dala prezentoval až po 22. hodině.

V ten moment jsem ucítila na své tváři cosi chladného a ostrého. Ztuhla jsem jak přimrazená - teď šlo teprve do tuhého... 

"Tak je hodná...," poznamenal jeden z nich přiblble, ale já už nedokázala vzdorovat. Pokud nepočítám nehodu, která mě zbavila zraku, jsem nemusela nikdy doopravdy čelit strachu ze smrti. Ostří nože přitisknuté ke tváři mi připomínalo fakt, jak zranitelná bez svých schopností vlastně jsem.... 

Ucítila jsem lehké zaštípání, jak ostří narušilo mou kůži, mozek rozjel své nejhorší představy na plné obrátky. Nezpanikařit bylo daleko těžší, než jsem myslela. Ucítila jsem, jak mi látková pouta přitáhla kotníky k rohům postele. Game over. 

---

*Loki*

Zvedl jsem ruce kousek nad hlavu v teatrálním gestu a neodpustil jsem si ani svůj obvyklý ironický úšklebek. Bylo mi naprosto jasné, že tohle je patová situace, ale oni nemusí vědět, že to jediné, co teď chci, je vidět Hope, živou a zdravou. Vědět, že je v pořádku. Nemusí vědět ani to, jak jsem díky ní vyměknul, nemusí vědět, jaký strach o ni mám. 

"Ale oni už to vědí," napověděl mi můj vnitřní hlas zákeřně a měl pravdu. Proč by ji jinak použili jako návnadu?

Jakmile jsem dal najevo, že se vzdávám, najednou se ze všech dveří vedoucích do vstupní haly vyřítilo tak neuvěřitelné množství různých lidí a mířili na mě tolika rozličnými zbraněmi, že jsem jen překvapeně zamrkal. Jako by jim to za běžné situace bylo něco platné - ale tohle bohužel nebyla běžná situace. Celkem mě uklidnilo, že mezi příchozími není Hulk, dokonce jsem nikde nezahlédl ani svého nevlastního bratra. 

Co jsem stačil zahlédnout, kolem nebyl ani nikdo jiný z Avengers - což ale neznamenalo, že si je Fury nenechává v záloze pro případ, že bych nespolupracoval, jak mám. 

První člověk, který se ke mně přiřítil, byl přirozeně sám Fury a z výrazu v jeho tváři bylo jasně patrné, že se na zatčení mé osoby musel těšit jako na druhé Vánoce. V těsném závěsu za ním přibíhala jeho tmavovlasá asistentka, jejíž jméno jsem si nikdy nezafixoval, zato jsem si ji mnohokrát představil v zajímavých pozicích... tedy než jsem potkal Hope...

"Rád vás zase vidím, Loki," odvětil Fury posměšně.

"Kéž bych mohl říct to samé," odvětil jsem podobným tónem. Potom cosi zasvištělo vzduchem a místo šípu, který jsem očekával, mi cosi narazilo do pozvednutého zápěstí levé ruky. Otočil jsem hlavu tím směrem - kdesi v pozadí jsem koutkem oka zachytil siluetu lučištníka Bartona, jehož mysl jsem před několika měsíci ovládl a který mi to dodnes evidentně toužil spočítat - vlastně jsem se mu ani nedivil.

To cosi se najednou omotalo kolem mého předloktí - a v ten moment mi došlo, co to je. Najednou jsem si připadal jak hluchý a slepý, jak izolovaný ve Faradayově kleci, jak bez rukou a bez mozku.... 

Šokovaně jsem otočil tvář ke zvednuté ruce a věděl jsem, že vše je ztraceno. To, co se mi obtočilo kolem ruky, bylo tenké, ale pevné lanko, protkané kovovými nitkami a drobnými drahými kamínky. Poznal jsem ho okamžitě - bylo to lanko upletené Temnými Elfy, bájemi opředené lano, které podle pověstí dokázalo spoutat jakéhokoli obra. I mrazivého...

A protože já byl poloviční Jotun, byly mé šance na jakékoli taktizování a případný útěk už úplně mimo hru. Bylo mi jasné, že z tohohle nevyklouznu, tohoto lanka se nedokážu ani dotknout, natož ho ze své paže sundat. Hlavou mi proběhlo, od koho asi mohli tyto předměty získat - Ódin by se s pozemšťany ani nebavil, natož aby jim něco dal. Ale já sám měl tolik nepřátel, že by se mi vybavilo tak dvacet těch, kteří by si to se mnou nejradši vyříkali - Amora mohla být jedna z mnoha, kteří nabídli S.H.I.E.L.D.u svou pomoc.

Důležitá ale byla především jiná věc. Magické lano totiž spoutalo nejen mou paži, ale i mé magické schopnosti. S ním jsem byl bezmocný slabý jako člověk. A to opravdové zoufalství jsem ucítil teprve teď...