Slabost

2. Slepá zachránkyně

Tak na úpěnlivé naléhání postuji další kapitolu :-) ale nenechte se tím zmlsat, nebude to pravidelností :-D A koukejte víc komentovat a hvězdičkovat, jinak uvidíte :-)

******************************

„Klid, to nic," řekl jí a objal ji pažemi, když se k němu znovu přitiskla. Pokud bude předstírat, že ho ta malá hloupá Midgarďanka zajímá, může ji využít k ukrytí se a k útěku. A možná si vzít i její životní sílu, jen co se trochu zotaví...

Přesto, že jí pohrdal, stejně jako všemi obyvateli této směšné planety, něco ho na ní fascinovalo. Vyzařovala z ní neuvěřitelná vnitřní síla – a i když si to rozhodně vůbec nepřipouštěl, tak to, jak se ho dotýkala, bylo zvláštně příjemné a uklidňující.

„Neboj se, ochráním tě. A už je stejně po všem, sama jsi to říkala," odvětil s hranou starostlivostí a bolestně sykl, když dívka omylem zavadila o jeho zlomená žebra.

Slepé děvče se mírně usmálo.

„Jak mě chceš chránit, když jsi zraněný? Zavolám ti sanitku," řekla a pomalu se škrábala na nohy. Na sobě měla džínové šortky a bílé tílko s krajkou ve výstřihu, které bylo však nyní celé potřísněné Lokiho krví.

Lokty a kolena měla odřená – nejspíš od toho, jak spadla na zem jako nahnilá hruška.

„Ne, nikoho nevolej!!!" vyjekl Loki, až dívka úlekem nadskočila.

„Ale... ty krvácíš," odvětila zmateně.

„To ano... ale nemám dobré vzpomínky na nemocnice," vycucal si z prstu první výmluvu, co ho napadla.

„Myslím, že mi postačí pár hodin klidu a něco proti bolesti," dodal a dívka mu podala ruku, aby mohl vstát.

„Dobře, vezmu tě k sobě, ale pokud se to nezlepší, tak ráno volám záchranku, ano?"

Loki přikývl. Do rána se může stát věcí... třeba jako že si v noci vezme její životní sílu a ráno bude pryč.

Využil posledního zbytku sil a kouzlem vyměnil své ásgardské ošacení za pozemské tmavošedé tričko, černé džíny a černé converse tenisky.

„Zvláštní, měla jsem pocit, že máš na sobě něco koženého. A tohle vypadá jako bavlna," pronesla dívka zamyšleně, když obtočila ruku kolem Lokiho pasu. Dotyčný na chvíli ztuhl – nečekal, že bude tak všímavá. Vlastně se domníval, že Midgarďané neumějí sami pořádně ani počítat.

„Myslíš, že dokážeš kousek sám jít?" zeptala se a Loki bolestně vyheknul, když se s vypětím všech sil pokusil postavit. Jeho svět se opět začal nebezpečně utápět v černi.

„Snad ano," vydechnul a opřel se jednou rukou o zeď a druhou vzal kolem ramen drobnou rusovlásku, která se pod jeho vahou málem prolamovala, přesto ho však pevně a odhodlaně držela kolem pasu.

Odkudsi z dálky vítr najednou přinesl radostný řev a zvuky boje nadobro utichly. Ze sousední ulice téměř až k nim dolétl kus zbroje jednoho z Chitauri monster a na zem bezvládně dopadlo i jeho tělo. Rozjásaný křik postupně dorazil i sem a Loki věděl, že tohle je konec. Avengers zavřeli portál. Zneškodnili loď Chitauri. Definitivně prohrál.

„Slyšíš? Je opravdu po všem," řekla dívka s úlevou. Loki ze sebe nebyl schopen dostat ani slovo, hlas by ho nejspíš zradil. Představoval si totiž, co s ním nejspíš provede Thanos za to, že nesplnil jejich dohodu.

S námahou popošli maximálně deset metrů, když stanuli před nenápadnými dveřmi přímo ve zdi jednoho z činžovních domů. Vlastně by je člověk přehlédl, pokud by se na ně zblízka nezaměřil.

Dívka zatápala prsty po červeném zdivu, kde jen lehce vystupoval obdélník připomínající dveře. Potom vytáhla z kapsy šortek dlouhý klíč, připomínající ten, jímž se odemykají trezory. Zasunula klíč do malé dírky ve stěně a otočila – ozval se zvuk odemykání – bylo slyšet, že ve dveřích je složitý zamykací mechanismus – a potom se obdélník dveří odsunul dozadu.

„Vím, že je to trochu neobvyklé, ale zdědila jsem tenhle byt po babičce. Ze všeho byla strašně vyklepaná, tak bydlela tady. Nikdo o tom bytu neví," vysvětlila dívka.

Poté, co se otevřely dveře, v úzké chodbičce se rozsvítila slabá žárovka, takže si Loki všiml, že zhruba po dvou metrech chodbička ústí ve schody dolů.

Dívka zašmátrala prsty po stěně, stiskla tlačítko a dveře se za nimi potichu zavřely.

Schodů bylo devětadvacet – dívka každý z nich hlasitě počítala. Když byli dole, odemkla dívka druhým klíčem další dveře – černé a kovové, načež stanuli kdesi v absolutní tmě.

„Ehm... mohla bys tu rozsvítit?" řekl Loki nejistě, když ho dívka táhla do útrob jakési podzemní místnosti a on jen velmi opatrně našlapoval směrem do neznáma.

„Jé, promiň. Já už ani nevím, co světlo je," zasmála se dívka, ale smutek v hlase nedokázala skrýt. Potom stiskla vypínač na stěně.

Zářivka na stropě zablikala a zůstala svítit. Loki ucítil, jak se s ním svět zhoupl a roztočil. Potom nastala černočerná tma.

- - -

„Áááá," vyjekla jsem, když začal Tom padat k zemi a mě samozřejmě stáhl s sebou. Bylo to tak náhlé, že jsem se nestihla vysmeknout, ani se něčeho zachytit. Naštěstí ale nespadl na mě, takže jsem se jenom vymotala ze sevření jeho paží.

„Tome?" oslovila jsem ho opatrně a dotkla se jeho obličeje. Dýchal, ale nereagoval – nejspíše tedy omdlel. Znejistěla jsem. Neměla bych přece jen zavolat doktora? Na druhou stranu jsem moc dobře chápala jeho nelásku k americkému zdravotnictví – měla jsem ty samé zkušenosti.

Dostat Toma do ložnice a vytáhnout ho na postel byl nadlidský výkon. Měla jsem pocit, že za svůj krátký život jsem si ještě takhle šíleně nemákla. Moje dvě perské kočky Luna a Nala mi vydatně pomáhaly – mňoukaly jedna přes druhou, přeskakovaly bezvědomého Toma a neustále se mi snažily vetřít pod ruce.

Když se mi to konečně podařilo, svalila jsem se celá zpocená vedle jeho bezvládného těla a těžce oddechovala – cítila jsem se jak kdybych složila deset metráků uhlí.

Po pár minutách jsem konečně vstala – nechala jsem kočky, aby si vetřelce pořádně očichaly – a odkráčela deset kroků do chodby. Odtamtud to byly další tři do koupelny. Tam jsem ze skříňky pod umyvadlem vytáhla vlhčené dezinfekční ubrousky, dezinfekci ve spreji, náplasti a obvazy, ze skříňky za zrcadlem vzala plato léků proti bolesti a vydala se zpět do ložnice.

Potom jsem ošetřila Tomovy rány – sundat mu tričko byla další složitá výzva, ale nakonec se zadařilo. Jeho hrudník byl na pohmat plný šrámů a podlitin, a na pravém boku měl hlubokou ránu, která krvácela i přesto, že jsem se ji pokoušela ošetřit. Přimáčkla jsem mu na ni velké množství srolovaného obvazu, pečlivě přelepila a doufala, že se krvácení zastaví.

Ostatní drobnější zranění jsem mu ošetřila desinfekcí a zalepila, zlomená žebra jsem ponechala svému osudu a doufala, že se Tom do rána umoudří a nechá se přemluvit, abychom zavolali lékaře.

Tom se během celé procedury neprobudil, jen těžce oddychoval. Cítila jsem, jak jeho kůže sálá horečkou, ale těžko dostat do spícího člověka léky proti teplotě a bolesti.

Nakonec jsem se rozhodla, že počkám v křesle, až se probudí a lék mu dám sama...