Slabost

34. Bez východiska

Krásný den, lidičky :-) konečně zase přispívám další kapitolou, tak si ji užijte :-) nebojte, brzy už bude nějaké to drama :-)))

***********************************

Když Hope znovu přišla k sobě, na okamžik ji zachvátil totální zmatek. Drželi ji omámenou tak dlouho a nacpali toho do ní tolik, že se její mozek cítil jako po týdenním flámu a celé tělo ji bolelo, jak kdyby se dostávala z těžké chřipky. Kdesi v podvědomí měla uloženo, že by měla varovat Lokiho - nechala ho samotného na thajské pláži, raněného, zesláblého - nestihla ho nijak informovat o tom, že ji zajali a chtějí ji teď použít jako potupnou návnadu k chycení jeho - ale zatím nebyla sama ve stavu, kdy by dokázala své myšlenkové pochody ujednotit.

Otočila rozbolavělou hlavou, přičemž si uvědomila zvláštně tísnivý pocit, který ovšem nedovedla pojmenovat. Něco její vědomí otupovalo ještě víc, než předtím dokázala narkotika - pouze nedokázala hned napoprvé pojmenovat, co se děje. Přišlo jí, jak kdyby jí IQ kleslo tak o padesát bodů.

Zkusila se pohnout a s povděkem zaznamenala, že popruhy poutající její tělo kamsi zmizely - přesto měla pocit, že zdánlivá svoboda neznamená nic dobrého. Její instinkt nahrazující zrak jí prozradil, že v místnosti s ní nikdo není - což bylo také přinejmenším podezřelé - obzvláště poté, co z ní spoustu hodin - nebo dní? - nespouštěli oči. Zkusila zkoncentrovat všechny své smysly, ale připadala si, jak kdyby ji někdo zavřel v izolované pancéřové bedně. Zvykla si, že dokázala slyšet lidi mluvit přes zdi, že dokázala vystopovat jejich myšlenky, nahmatat jejich mysli,  dokázala téměř vidět, co dělají - i přesto, že zrak dávno ztratila - to vše bylo najednou pryč.

Posadila se na posteli a cosi se jí v ten moment otřelo o jemnou kůži na hrdle. To "cosi" byl jakýsi náhrdelník z plátů kovu spojených tenkými drátky, který tvarem a způsobem přilnutí ke kůži připomínal spíše obojek.  Těsně obepínal kůži jejího krku a ve spodní části měl výběžky připomínající ostny. Sotva se ho dotkla, vyrazil z něj do její hlavy osten bolesti tak silný, že se téměř znovu propadla do hlubin bezvědomí. 

Svalila se zpět na postel a mocnými nádechy se pokoušela znovu vzchopit. V hlavě jí třeštilo tolik, že prvotní bolest po probuzení byla jen čajíčkem proti tomu, co prožívala teď. Potom jí hlavou prolétlo: "Tímhle nákrčníkem blokují moje schopnosti!!!!! Proto jsem tak otupělá!!!!" 

Znovu prudce vyletěla do sedu, přestože její stav tomu zdaleka neodpovídal. Oběma rukama uchopila pruh kovu na svém hrdle s úmyslem jej servat, zbavit se jej, odhodit pryč - ale předešlá situace se opakovala v bledě modrém.

Z náhrdelníku vystřelila prudká zaslepující bolest a ochromila její tělo a především její mozek. Byla to nejstrašnější bolest hlavy, kterou kdy zažila, ani nejhorší životní kocovina nebyla z poloviny tak strašná. Padla na bok a snažila se ze všech sil rozdýchat silné nucení se pozvracet, zoufalá, vzteklá a totálně bezradná. 

Bez schopností nedokáže Lokiho varovat, natož mu třeba pomoct. Stočila se do klubíčka na posteli a snažila se trochu uklidnit. Ten předmět musí být jednoznačně začarovaný - jak jinak by byl schopen bránit jí používat své vlastní schopnosti? Kde by ho S.H.I.E.L.D. ale vzal? Jako technologická záležitost skutečně nevypadal. V okamžiku, kdy se už jakž takž dokázala normálně nadechnout, aniž by chtěla vydávit celé své útroby, zarachotil v zámku dveří klíč...

---

*Loki*

Chtěl si ujednotit, co udělá, chtěl si sestavit plán - ale věděl, že moc možností nemá - čekali, že se k nim sám vřítí jako velká voda - a nepletli se. Věděl, že uvnitř na něj může čekat naprosto cokoli nebo kdokoli - a bylo mu to jedno. Pouze při představě, že se třeba opět setká s Hulkem, mu naskákala po celém těle husí kůže. Pokud se mají příště potkat, musí zkusit to nejsilnější kouzlo, které zná - rovnou - ne se s ním zkoušet trapně vybavovat jako posledně - to se ukázalo jako fatální chyba. 

Přesto neměl strach - ne o sebe. Ne z Thanose. Ne z Ódina. Vlastně ani ne z toho prokletého Hulka. Měl strach o Hope. To, že se s ním ještě telepaticky nespojila, bylo divné - určitě by to udělala. Kdyby mohla... 

 Jediné, co teď měl v hlavě - byl obrovský dechberoucí vztek pramenící z bezmocného strachu o někoho, na kom mu hluboce záleželo. Byl připraven vtrhnout dovnitř a zabít všechny, co mu přijdou do cesty, dostat se k Hope a zkusit ji osvobodit. Byl ochoten nabídnout sám sebe výměnou za ni - tušil, že to bude naivní předpoklad - proč by pouštěli ji, když budou moct mít oba - ale zkusit to musel. Věděl, že možná definitivně přišel o rozum, když chtěl vsadit vše na jedinou ženu - mrňavou zrzavou pozemšťanku - jakých dřív mohl mít stovky. Nedokázal si pomoct, ale připadlo mu, že je pro něj stvořená. Vnitřní silou krásou rovna Bohyním - věděl o tom své. 

Zhluboka se nadechl a než se kouzlem teleportace přenesl přímo před hlavní vchod do centrály S.H.I.E.L.D.u, jeho myšlenka patřila Hope...

---

Kouzlem rozrazil zavřené dveře - nesnažil se být nenápadný ani tichý - sami mu naznačili, že jeho příchod očekávají - ve své neskonalé aroganci si byli jisti, že si pro ni přijde. A to, že vrazil do liduprázdné vstupní haly - jen potvrdilo fakt, že jsou na jeho příchod připraveni. Logicky nechtěli vystavit své řadové zaměstnance jeho hněvu - aspoň v tomto jim musel v duchu uznat bod. Vztek v něm sršel tolik, že kudy prošel, pod jeho kroky popraskala efektní podsvícená dlažba, měl téměř chuť zařvat něco jako: "Fury, vylez, ty šmejde!" ale ještě pořád cítil, že to je pod jeho úroveň. 

Přešel celou obrovitou halu ze skla, betonu a oceli, když se v jejím hlavním průčelí rozsvítila velká LED projekce. Na okamžik se zastavil. 

"Loki, vzdejte se," ozvalo se z reproduktorů zabudovaných do stropu - byl to bezpochyby hlas Furyho, na to by se Loki klidně vsadil. Ten požadavek, vznesený s takovou samolibostí a samozřejmostí, vyloudil na jeho tváři téměř maniakální úsměv. Bylo to to poslední, co potřeboval v tomto okamžiku slyšet. 

Celý se napjal ve své zuřivosti a ucítil, jak jeho magická síla vibruje těsně pod povrchem jeho kůže, cítil její jemné fialové jiskřičky, jak poskakují a tančí a ozařují celou jeho bytost slaboučkou fialovou září....

"A proč bych měl?" procedil mezi zuby, zatímco cítil, jak se nevyřčená kletba formuje v jeho těle, jen jen vytrysknout....

A potom někdo na projekci před ním spustil jakési video. Byl to přímý přenos z místnosti, kde drželi Hope. Čtveřice agentů ji právě poutala k lůžku - a měli s ní co dělat i přesto, jak drobná a křehká se mohla jevit. Hope ječela, kopala, mlátila kolem sebe, sprostě nadávala, ale své schopnosti nepoužila. Nemohla...

A v příští vteřině mu došlo proč. Ten předmět, který měla na krku, mu byl nebezpečně povědomý... viděl ho totiž jako dítě v Ásgardské pokladnici... 

Čtyři muži mezitím připoutali bránící se Hope k posteli a jeden z nich nejspíš na pokyn z vysílačky vytáhl z pouzdra za pasem armádní nůž, který naplocho přiložil k Hopeině tváři. 

"Měl byste. Pokud ji chcete ještě vidět živou," ozval se Fury z reproduktoru a potom se záznam videa přerušil. 

V ten moment by se v Lokim krve nedořezal, veškerá zuřivost zmizela s pochybností, co by se mohlo stát, kdyby... najednou nevěděl, co by dělal bez Hope. Byla jeho slabostí - od první chvíle, kdy si připustil jakoukoli náklonnost k ní... 

"Jak můžu vědět, že jí i tak neublížíte?" zvolal do prázdného prostoru. Zároveň věděl, že už teď na něj určitě míří stovky hlavní, že tu možná čekají i někteří jeho adoptivní příbuzní. V tento moment už věděl, že prohrál. Definitivně. Ale byl ochoten dát všanc všechno jen kvůli naději, že Hope bude volná.

"Nemůžete. Ale nic vám nezbývá," ozvalo se. A Loki musel s nejhlubší lítostí uznat, že to je bohužel pravda...