Po interakci s Hulkem zůstane Loki těžce zraněný a oslabený. Objeví ho rusovlasá studentka se záhadným původem a velkou vnitřní silou, která mu nakonec nedovolí, aby jí ublížil. Je náklonnost a soucit slabost? Loki musí čelit nejen pronásledování ze...
Tak tu máme další kapitolu, už musím, neboť je mi vyhrožováno fyzickou újmou z mnoha stran :-D Tak si to užijte, závislačky :-D
**************************************
"C-co to děláš?" zakoktala se, ale její další protesty umlčel svými rty. Druhou ruku zároveň položil na její hrudník tam, kde se pod žebry skrývá srdce...
Kouzlo na přenos energie ovládal dokonale, během bitev za Ásgard mu toto kouzlo mockrát pomohlo vyléčit si rány utržené v boji – nikdy však nebyl tolik zesláblý a vyčerpaný jako teď. Napřed ucítil, jak se z dívčina těla uvolnil proud energie a začal líně přetékat do jeho ruky skrze dlaň přitisknutou k jejímu hrudnímu koši.
Cítil, jak horký, zlatavý živoucí tok proudí směrem k jeho vlastnímu srdci, zprudka se nadechl – byl to slastný, euforický pocit. Tělo zrzavé dívky mu v náručí zvadlo jako hadrová panenka, jak ji náhle opustilo vědomí, pustil ji a ona se mu sesypala k nohám.
Zvrátil hlavu nazad a na kratičký okamžik se cítil TAK silný – když najednou v další vteřině věděl, že je něco špatně. Ach ne, neměl to zkoušet ještě takto slabý...
Hlava se mu zatočila a měl pocit, jako by se s ním zhoupla podlaha. V puse měl najednou strašně moc slin a střídavě ho polila vlna chladu a horka. Rány, které už se začínaly hojit, najednou bolely jako kdyby do nich někdo nalil rozžhavené železo.
Bezmocně se svalil vedle bezvládného těla dívky a z posledních sil natáhl ruku k její ledově chladné hrudi. Vteřinu poté ztratil vědomí a v jeho zamlžené mysli se začal formovat jakýsi obraz.
---
Dvě malé holčičky – jedna blonďatá a druhá rusovlasá – si hrály na koberci útulného obývacího pokoje zařízeného ve světlých barvách s růžovým domečkem pro panenky. Na béžové pohovce kousek za nimi seděla starší dáma s dlouhými bílými vlasy a jedním okem sledovala zprávy v televizi, zatímco si četla v jakési tlusté knize.
Najednou ji však upoutalo dění na televizní obrazovce – reportér stál mezi dunami zlatavého písku a v pozadí se tyčily egyptské pyramidy.
„Dnes v podvečerních hodinách uvěznil sesuv půdy v egyptské Gize tým archeologů v podzemním chrámu, kam se vydali prozkoumat dosud neobjevené části jednoho z chrámů. Záchranáři a hasiči se psy prohledávají oblast a dělají vše pro záchranu. Uvnitř zůstalo deset lidí, z toho šest občanů Spojených států amerických..."
Obě dívky se zarazily a pohlédly na starou paní. Ta seděla strnule jako by ji přimrazily – až na neovladatelně se třesoucí ruce. Kniha jí vypadla z dlaní a s hlasitým zvukem dopadla na zem.
Starší světlovlasé děvče vstalo a opatrně se posadilo vedle staré paní na gauč.
„Babi... není to to místo, kam jeli táta s mámou?"
---
Šestileté děvčátko s dlouhými zrzavými vlasy a jasnýma čokoládově hnědýma očima sedělo na dřevěné lavici v kostele, upíralo svůj zrak na honosný oltář v průčelí a poslouchalo, co říká kněz, stojící za dřevěným pultíkem vedle oltáře. Před oltářem stály dvě bílé rakve obsypané květinami. Před květinovými věnci byly v rámečcích na stojanech vystaveny fotografie – byl na nich sympatický světlovlasý muž a krásná rusovlasá žena.
Děvče mělo na sobě černé slavnostní šaty – stejně tak jako všichni v kostele – a drželo za ruku starší ženu s dlouhými bílými vlasy sepnutými v nedbalý drdol a s bolestným výrazem ve tváři. Z druhé strany se k elegantní staré dámě tisklo další děvče – o něco starší, světlovlasé a hnědooké.
Kněz hovořil o tom, jak je smutné, když vyhasne mladý život a mnoho lidí sedících v řadách lavic si utíralo z tváří slzy. Plakalo i starší děvčátko – mladší bylo příliš malé, než aby mu docházela fatálnost a nevratnost okamžiku...
---
Elegantní bělovlasá dáma držela kolem ramen asi desetileté rusovlasé děvčátko. Seděly spolu na lavičce na břehu Canalu Grande v Benátkách a pozorovaly západ slunce nad siluetou města. Slunce obarvilo nebe dozlatova a mraky do mnoha fascinujících odstínů rudé a temně modré, všude kolem bylo ticho a mír.
„Je to nádhera, že ano? Ty barvy?" pronesla stará paní zasněně. Děvče zamyšleně přikývlo.
„Babi, myslíš, že se k nám Emily někdy vrátí?" zeptala se dívka smutně po chvíli ticha. Starší žena se k ní obrátila. Potom ji vzala za ruku a pevně stiskla.
„To nevím, zlatíčko. Možná jednou zjistí, že jí chybíme a přijde domů," řekla zadumaně. Potom si přitáhla tmavošedý vlněný pléd blíže k tělu.
„Pojďme už do hotelu, zlato. Od vody to fouká, ať nenastydneš," pobídla stará dáma holčičku a ta se poslušně zvedla.
„Děkuju, že jsi mě sem vzala, babi. Je tu krásně," řeklo dítě vděčně. Babička jej pohladila po vlnitých zrzavých vlasech a obě společně odcházely.
---
Vzpomínky se najednou rozplynuly a Loki se probral z bezvědomí. Cítil se jako po pětidenním flámu a možná hůř. Všechno v těle ho bolelo, v hlavě hučelo jak v úlu a rány, které už se začaly zacelovat, najednou bolely a pálily jako živoucí oheň. Navíc spadl tak nešikovně, že se znovu probudila zlomená žebra a i nadechnout se byl nadlidský výkon.
Úzkou nudlí okna dovnitř svítilo sluníčko a dopadalo na drobné, bezvládné tělo dívky jménem Hope, kterou nyní nejspíš zabil... pokud se mu nepodařilo vrátit její životní energii zpět...
S vypětím všech sil se dotkl dívčiny tváře – byla chladná jako led a bledá jako stěna – pod kůží však cítil proudit životadárnou sílu. Nedovedl vysvětlit proč, ale oddechl si.
Dostat bezvládné děvče do postele bylo těžší, než si kdy dovedl představit. Bylo to jako kdyby nenesl mrňavou midgardskou holku, ale mnohametrákový menhir.
Jeho tělo ho znovu zrazovalo – a nejhorší na tom bylo, že věděl, že to bylo jeho vlastní vinou.
Když ji v ložnici složil mezi měkké přikrývky, sám klesl vedle postele na zem a nedokázal vstát. Nedokázal ani odehnat ty dvě protivné chlupaté koule, které ho začaly zvědavě očichávat.
Měl na sebe vztek. Jednak proto, že nedokázal zvládnout další věc, že se nijak nepřiblížil svému cíli... A za druhé proto, že se mu na mysl proti jeho vůli tlačil pocit viny. Důvěřovala mu, pomohla mu, postarala se o něj – a on jí ublížil. Frigga měla pravdu – vždycky od sebe odežene všechny, kteří ho měli rádi. Vždycky všem ublíží. Je předurčený být zlým monstrem, kterého se všichni bojí. Nikdy se nezmění, vždycky všechny použije a zničí.
Potom z vršku postele uslyšel šramot. Hope se s námahou obrátila na bok a poté otevřela nevidomé oči.
„C-co se stalo?"
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
