Po interakci s Hulkem zůstane Loki těžce zraněný a oslabený. Objeví ho rusovlasá studentka se záhadným původem a velkou vnitřní silou, která mu nakonec nedovolí, aby jí ublížil. Je náklonnost a soucit slabost? Loki musí čelit nejen pronásledování ze...
Hope a Loki stáli ve zděném výklenku mezi dvěma činžovními domy a tiskli se ve stínu zdi. Hope se moc nechtělo opouštět New York, byla tu doma. Ale tohle byla nečekaná situace, ani jeden z nich neměl žádný lepší plán - proto nebyla jiná možnost.
"Znáš Bangkok? V Thajsku. V Asii," zeptala se Lokiho. Dotyčný se na ni podíval jako by byla padlá na hlavu.
"Jistě, že znám. Ale proč tam?" Hope pokrčila rameny.
"Je tam spousta úzkých ulic narvaných turisty ve dne v noci. Líp mezi ně zapadneme. A kdyby po nás šli, budou na ně muset brát ohledy," vysvětlila a Loki musel přisvědčit, že na tom něco je. Objal Hope a přitiskl ji k sobě.
"Pevně se mě drž. Pro začátečníky je přemisťování docela nepříjemná a náročná záležitost," vysvětlil. Hope poslechla a přitiskla se k němu jako klíště.
---
Stáli uprostřed opuštěné pláže kdesi v Thajsku, kde mohlo být kolem sedmé večer. Slunce se pomaličku klonilo k západu, bylo příjemně teplo, průzračně modré moře omývalo břehy pláže, pokryté jemným bělostným písečkem a nikde nebylo ani živáčka. Bylo to jedině dobře, protože ani jeden z nich dvou by nebyl schopen jakékoli zastírací akce.
"No tak tohle...," vydechla Hope zčásti překvapeně, zčásti šokovaně. Svět se s ní točil, jak kdyby vypila tak litr vodky. Potom se svalila na všechny čtyři do písku prohřátého sluncem a v příští vteřině už zvracela jak Alík.
Loki pokradmu obhlédl okolí - celá pláž byla obklopená rozeklanými, keři porostlými skalisky a on si poděkoval za to, že se mu - byť úplnou náhodou - podařilo přemístění na tak těžko přístupné místo, že by tu jen těžko mohly být nějaké zvědavé pohledy.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Napoprvé je to docela síla, co?" poznamenal vyčerpaně.
Potom se s úlevou svalil na bok do písku - poslední, na co mu zbyly síly, byla výměna oblečení na bílý nátělník a černé plátěné kalhoty a pak se skácel jako pytel cementu s dlaněmi objímajícími hrudník.
Dýchal jak po dlouhém běhu a bolest, která se rozlévala z jeho boku, kde před několika týdny byla hluboká rána a z míst, kde měl zpřelámaná žebra, do celého těla v horkých pulsujících vlnách, byla najednou nesnesitelná a dechberoucí - stejně jako na začátku.
Byl si vědom toho, jak náročné a složité kouzlo provádí, ale copak mohl jinak? Živě si dokázal představit, jak by teď zrovna jejich dvojici nechal S.H.I.E.L.D. svobodně opustit Spojené státy třeba běžnou leteckou linkou. Změnit podobu by znovu dokázal, ale pokud s nimi stále ještě spolupracoval jeho nevlastní bratr, určitě by ho poznal i tak. Thor nebyl úplně hloupý - i když se tak někdy - i záměrně - prezentoval.
Válel se v písku a přál si, aby omdlel - aby se té strašné bolesti konečně nějak zbavil. Převalil se z boku na záda a jeho tělo tak spočinulo za hranicí mořského příboje. Na okamžik zadoufal, že mořská voda přinese jeho tělu úlevu, ale další pohyb přinesl jen další bolest. Tiše zasténal a semkl oční víčka tak těsně k sobě, jako by doufal, že usne a až se probudí, bude po všem.
Za okamžik na svém hrudníku ucítil drobnou studenou ruku.
"Loki.... co je?"
Odpovědět nedokázal ani náhodou, jen unaveně zafuněl.
"Bylo to moc brzy, co?"
Ani teď se k odpovědi neměl, štvalo ho, že nebyl ještě v pořádku, že se uzdravoval pomaleji, než si myslel. "Co když mi zůstanou nějaké následky?" ptal se sám sebe a oblévala ho vnitřní panika. Před Hope na sobě nedával nic znát, nechtěl znepokojovat ještě ji. Hope ale cítila, co s ním je, ani nemusela číst jeho myšlenky, ani to vlastně dělat nechtěla, jemu ne - a poprvé od chvíle, kdy dala na frak své sestře a té její povedené kámošce z Avengers, pocítila opravdový strach.
"Bude ti brzo líp, neboj se," řekla mu a pohladila ho po hrudi - tolik si přála, aby přestal cítit tu strašnou bolest, která otřásala jeho tělem, třásl se jak v horečce. Pak ji něco napadlo.
"Uspím tě," řekla rozhodně. "Uspím tě a mezitím se ti uleví," řekla a Loki byl tak vyčerpaný, že se ani nebránil.
"Hlavně... ať nás nikdo nevidí," dostal ze sebe ještě, Hope horlivě přikývla a potom mu přiložila svou malou dlaň k čelu. "Neboj," špitla.
Za chvíli ucítil teplo, příjemné, uklidňující teplo, měl chuť se do něj zabořit jako do peřiny, zachumlat se a spát a spát a spát. Nebránil se tomu...
---
Natasha ležela v pohodlné posteli na klinice v sídle S.H.I.E.L.D.u a mdlým unaveným zrakem sledovala jakýsi film na malé LCD televizi v rohu pokoje. Přístroje, na které byla napojená, tiše pípaly - už ji to ani nerozčilovalo, zvykla si. Prvních pár dní se budila s nočními můrami, ale i ty odezněly.
Několik nocí čelila svým nejhorším nočním můrám - topila se, hořela v autě, viděla umírat lidi, na kterých jí přes dokonalý výcvik, jak k nikomu nic necítit, který podstoupila ještě v Rudé Komnatě, záleželo víc, než si přiznávala... až potom po pár dnech... jedna ze vzpomínek nebyla její...
Dvě malé dívky - jedna rusovlasá a druhá blondýnka sedí v kostele v první řadě lavic, za ruku je drží elegantní bělovlasá dáma. Všechny tři pláčou, v průčelí kostela stojí dvě rakve obklopené květy...
Větší světlovlasá holčička křičí na malou zrzavou holčičku: "Stejně mě máma s tátou měli radši!" a potom mrští na zem hrnečkem s obrázkem kočičky, který se roztříští na milion dílků. Malá dívka k němu poklekne a s pláčem se snaží jednotlivé dílky poskládat k sobě.
Světlovlasá, asi tak patnáctiletá dívka zuří a dětským pokojem létají předměty - knížky, boty, části šatstva, hrníček od kakaa, kytka v květináči.
"Nenávidím tě, zničilas mi život!!!" křičí na bělovlasou dámu stojící v rámu dveří. "Já si chci vybrat školu sama a ty mi do toho nemáš co kecat. Nejsi moje máma!!!!!"
Mladší rusovlasá dívka šokovaně sedí na posteli u okna a se slzami v očích sleduje celé dění.
Světlovlasá dívka stojí před otevřenou skříní a bez ladu a skladu do ní pěchuje oblečení, boty a další věci.
"Nesmíš nikam jít," odpoví menší zrzavé děvče, kategoricky blokující dveře pokojíčku svým tělem. Starší se jen ušklíbne, mladší sestru ignoruje a za jejího protestného křiku odchází ven oknem do zahrady. Zrzka za ní křičí, ať jde zpátky, ale její postava se ztratí mezi keři v rozlehlé zahradě...
Překvapeně otevřela oči, zamžikala víčky a zamyšleně se otočila na bok. Najednou dokázala pochopit, proč Hope svou sestru Emily tolik nemusela. Najednou věděla, že jejich akce nemohla uspět. Ta zrada, ten vztek - to všechno bylo v Hope zakořeněné moc silně. Cítila ty emoce jak kdyby byly její vlastní. Věděla, že jí Hope ublížila. Ale přesto někde uvnitř dokázala její reakci pochopit...
