Slabost

43. Konečně můj...

Zdravím, dlouho jsem neměla čas psát, ale doufám, že jsou pro vás další kapitoly takový menší Ježíšek :-D neustále mě někdo upozorňuje, že se někdy Hope chová, jako by nebyla slepá, ale její schopnosti jí umožňují využívat svoje smysly jinak. Nevidí v pravém slova smyslu, ale prostorovou orientaci zvládá dokonale - něco jako netopýři v noci :-)

**************************

*Hope*

Loki skutečně nelhal, nešli jsme nijak daleko - bylo to jedině dobře - po dlouhých hodinách bez jídla a pití v obtížně schůdném terénu a také po obrovském energetickém výdeji v New Yorské centrále S.H.I.E.L.D.u bych uvítala sprchu i postel. Ale musela jsem se spokojit s něčím daleko prostším. 

Skaliska, jimiž jsme se prodírali, se zanedlouho rozprostřela v další vyprahlou pláň typickou pro Death Valley, na jejímž okraji stála malá dřevěná chatka, ke které nás teď Loki zavedl a začal se dobývat do zámku od vstupních dveří, zatímco já se zadkem opřela o dřevěnou stěnu prosté stavby. Objala jsem si paže a otřásla se zimou - slunce právě zapadalo a stalo se přesně to, co jsem předvídala. Pekelné horko začala střídat neméně hnusná zima.

"Co je to za boudu?" zeptala jsem se nejistě. Předpokládal Loki snad, že nás tu někdo jen tak nechá přespat?

"Říkal jsem ti přece, že už jsem tu párkrát byl... a taky jsem to okno párkrát prošvihl," řekl, ale moudřejší jsem o moc nebyla.

"Já myslela, komu to tady patří a tak? Neříkej, že to tady postavili jako noclehárnu pro Ásgarďany, co propásli otevřený portál do jiného světa," řekla jsem s lehkou ironií a pobavením v hlase. 

"Slouží to nejspíš správcům národního parku, asi tu někdy přespávají, ale většinu času tu nikdo není," vysvětlil Loki, zatímco se neznámým způsobem pokoušel odemknout dveře. 

"Chceš mi říct, že ses sem vždycky vloupal a čirou náhodou na nikoho nenarazil?"

"Přesně," potvrdil mou domněnku se smíchem a dál se dobýval do překvapivě odolných dveří.

"Proč to neodemkneš kouzlem?" zeptala jsem se.

"Připadám ti jako Hermiona?" zeptal se mě pobaveně a nakonec se podle všeho dovnitř dostal - a dokonce i bez použití magie. Musela jsem se zasmát - ásgardský polobůh a zná Harryho Pottera? 

"Musel by sis navlnit vlasy," podotkla jsem s úsměvem. "Celkem se divím, jaký máš přehled o pozemských reáliích," poznamenala jsem. 

"Když jsi chodila do školy a já na tebe čekal doma, docela jsem se nudil. Tak jsem si pustil pár filmů. Bylo to občas inspirativní, musím říct...," odvětil a podle jemných záchvěvů energie vycházejících z jeho pravé dlaně, mi došlo, že použil kouzlo, kterým si osvětlil temný prostor chatky, zatímco já prostě vešla dovnitř - světlo jsem dávno pro svou orientaci v prostoru nepotřebovala.

Prostor srubu byl malý, ale působil útulně - dýchl na mě příjemně teplý vzduch s vůní smůly a dřeva, z nějž byla stavba vyrobena. Domek měl z každé strany dveří malá okna a přímo proti vchodu stál malý krb, v němž se podle vůně spáleného dřeva určitě i topilo. Nebyla jsem si úplně  jistá rozestavěním nábytku, ale po pravé straně se nejspíš nacházelo menší lůžko pro jednu až dvě osoby a v levé části stál velký stůl a dvě židle.

"Předpokládám, že elektřina tady asi nehrozí... natož třeba sprcha," řekla jsem s povzdechem. Ani jsem si nepamatovala, kdy moje vlasy a vlastně celé moje tělo vidělo mýdlo a teplou vodu.

Loki se tiše zasmál.

"Nejsem sice Hermiona, ale některé věci ještě zvládnu," řekl mi a došel až ke mně. Jeho blízkost na mě působila přímo zázračně, toužila jsem se k němu přitisknout, zabořit prsty do těch úžasně hebkých vlasů, nasát nosem jeho vůni... Loki ale rozprostřel dlaň nad mou hlavou a já ucítila, jak mě obalilo zvláštní energetické pole - cítila jsem jemné záchvěvy magie na kůži - lechtalo to a místy i studilo, ale bylo to moc příjemné. 

"Tak," řekl a s úsměvem ode mě odstoupil. "Je to lepší?" Překvapeně jsem si přičichla k pramenu vlasů a potom i ke kůži předloktí. Místo potu a špíny jsem cítila příjemně svěží vůni připomínající šeřík. 

"Děkuju," vydechla jsem spokojeně. Loki mě přitiskl k sobě, ucítila jsem jeho horký dech na své tváři - musela jsem zauvažovat nad tím, jak je možné, že někdy je tak ledový a jindy zase hřeje jako kamna... pohladil mě po tváři a sklonil se ke mně - do tváře mu přitom spadl pramínek vlasů, který zalechtal na obličeji i mě - a já si tak konečně splnila to, o čem jsem snila před chvílí - zajela jsem konečky prstů do jeho dlouhé, sametově hebké kštice - zavrněl jak kocour a vyšel mi pohybem vstříc. Jeho rty byly najednou tak blízko... iluze samoty a soukromí na nás zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Aniž by mě ještě vůbec políbil, z představy, co by se mohlo v příštích okamžicích dít, mě doslova píchlo ve slabinách - a podle toho, jak se jemu samotnému zatajil dech, mi bylo jasné, že i on myslí na totéž...

"Hope... myslíš, že bys mohla vytvořit iluzi, která by nás do rána kryla? Nerad bych, aby nás někdo překvapil," odvětil Loki zdánlivě z jiného soudku a jeho horký dech mě zalechtal na rtech.

"Překvapil při čem?" zašeptala jsem s mírným úsměvem, přičemž mé rty lehounce zavadily o ty jeho.

"Provokatérko," vydechl a zrušil i tu milimetrovou mezírku, jež nás dělila od polibku. Samozřejmě jsem nestihla udělat naprosto nic, natož zformovat magickou bariéru kolem domku, sotva mě políbil s větší vervou a vášní, byla jsem v koncích. Jeho horké rty, hebký jazyk, silné paže, které mě sevřely v objetí... Přivinula jsem se k němu jako popínavý břečťan, Loki mě nadzvedl a já mu obtočila nohy kolem pasu - stejně jako když nás vzájemná přitažlivost zaskočila úplně poprvé.

Tak jak mě držel, se mnou udělal pár rázných kroků napříč místností, aby mě složil na měkké lůžko přikryté heboučkou pletenou dekou. Sklonil se nade mnou a zasypal vášnivými polibky linii mé tváře a citlivého krku, odvrátila jsem hlavu na stranu, jak moc to bylo příjemné, a nastavila se mu ještě víc. Přisál se k mému hrdlu téměř jako upír, zatímco jeho dlouhé prsty zručně rozepnuly zip kožené bundičky, vklouzly pod ni i pod lem volného tílka, načež sevřel do dlaní moje prsa.

"L-Loki...," vydechla jsem. "Co když sem někdo fakt vleze... měla bych..." koktala jsem, bylo dosti složité udržet tok myšlenek, když se mě svými doteky celkem úspěšně snažil připravit o rozum.

"Ticho," odvětil pobaveně a další moje protesty ztlumil polibkem...

***

A pokračování příště :-))) Já vím, že mě asi budete chtít zabít, že jsem to utla v nejlepším, ale aspoň se máte na co těšit :-)))