Slabost

46. Nečekaný zvrat

Přidávám další kapitolu mého příběhu, omlouvám se, že nestíhám přispívat, mám opravdu hektický život :-) Příjemné počtení přeji.

***********

*Loki*

Hodiny plynuly a Hope ležela v posteli, kam ji složil poté, co se mu v bezvědomí zhroutila do náruče. On sám se bezmocně sesunul na krajíček postele, kde zničeně seděl s hlavou složenou na zápěstí rukou, zapřených o kolena. A hodiny plynuly a hrály v jejich neprospěch. Co by měl udělat teď? Vůbec netušil. Myšlenky se mu v hlavě míhaly v expresním sledu, ale i když se snažil, nenapadlo ho vůbec nic racionálního. Zkoušel se uklidnit, uvědomoval si moc dobře, že je pod vlivem emocí, ale nedokázal si pomoct.

Fakt, že se do Hope zamiloval - ano, konečně dokázal tuto emoci pojmenovat a hlavně si ji připustit, ho úplně paralyzoval. Díky tomu se o ni bál tak jako o nikoho nikdy dřív. Bylo to v jeho životě poprvé, kdy něco podobného cítil - a proto také naprosto poprvé panikařil, proto také najednou nedokázal být analytický a racionální jako dřív. A nebylo to nic příjemného. 

Až donedávna vůbec netušil, co to znamená být takto bezradný. Už dávno netušil, co to je mít takový strach. O sebe se nikdy příliš nebál - odmalička byl členem ásgardské královské rodiny, díky tomu byli s Thorem oba skoro nedotknutelní - a ne že by toho často a rádi nezneužívali... Jenže teď mu poprvé za život začalo na někom hodně záležet - a proto to bylo tak nové. Tak děsivé.

Vzpomínka na jeho nevlastní rodinu mu k rozpoložení, ve kterém byl, moc nepřidala. Naštvaně vstal a nakopl židli, kterou předtím odsunul od stolu. Potom přešel k oknu, odpolední slunce se sklánělo k západu, poušť kolem ještě stále sálala horkem - slunce pralo do rudých pískovcových skalisek a kolem se nepohnul ani lísteček. Široko daleko nebylo ani živáčka.

"Už jen chybí, aby sem teď někdo přišel," pomyslel si.  Hope byla oslabená, proto si nebyl jist, jestli magická ochranná bariéra, kterou kolem malého domku vytvořila, ještě stále funguje. Otočil se zpět ke spící mladé ženě zachumlané v dekách, sledoval, jak zimnici střídá horečka, která znovu nastoupila pár hodin poté, co do ní nacpal dvě tabletky proti teplotě a bolesti. Na moc dlouho tedy nezabraly...

Poté, co Loki vydezinfikoval a ošetřil její ránu, se Hope ještě dvakrát nakrátko probudila - než znovu odpadla vysílením. Nadával si za to, že si nevšiml dříve, co se jí stalo, musela o té ráně vědět celou dobu - stoprocentně ji to muselo bolet... Na druhou stranu - i kdyby to věděl, jaké by měli možnosti? Věděl, že potřebuje antibiotika. Věděl, že ta rána je možná zralá i na šití, protože Hope byla i přes své schopnosti pořád člověkem, nehojila se tak rychle jako on. A už od chvíle, kdy zjistil, že je Hopein stav horší, než si kdy mohl představit, mu bylo jasné, že teď neexistuje žádná nemocnice na Zemi, která by jim pomohla bez toho, že by okamžitě dala vědět S.H.I.E.L.D.u.

Stokrát zalitoval toho, že se při studiu magie nikdy nezaměřil ani trochu na uzdravování. Sice mohl zkusit předat trochu své energie Hope, ale nemohl riskovat, že to složí jeho samotného. K čemu jí by potom byl? Znovu se proklel za to, že než opustil Ásgard, řekl a udělal svým adoptivním rodičům tak hnusné věci, že se teď vrátit nemůže. A Ásgard byl nejspíše jediným místem, kde by teď Hope pomohli... 

I když... Jeho mysl najednou osvítilo uvědomění.  Sice měl hodně nepřátel, ale zbylo mu i pár těch, kteří nad ním pořád hůl nezlomili. A dokonce mu i něco dlužili... 

Když dal své beznaději konečně nástin řešení, ucítil, že se mu trošku ulevilo. Teď už jen zajistit, aby Hope vydržela, než se portál znovu otevře... to budou zatraceně dlouhé dva dny...

---

*Hope*

Celý můj svět byla horečka a bolest... takhle špatně mi naposledy bylo v den, kdy jsem se probudila v nemocnici a zjistila, že už nikdy neuvidím. Ztratila jsem pojem o čase - vnímala jsem jen okamžiky, kdy mě Loki horko těžko probudil z horečnatého polospánku a vnutil mi další dvě tabletky, načež jsem znovu odpadla. Krátkodobé okamžiky úlevy a prozření, kdy léky zabraly, netrvaly dlouho.

Neskutečně mě štvalo, že moje schopnosti s tím vůbec nic nesvedly. Těžká malátnost nezachvátila pouze moje tělo, ale i otupělý mozek. Pokud by nás teď někdo objevil, jen těžko bych se ubránila.

Už si nebylo co nalhávat - nebylo to jen nevinné škrábnutíčko, jak jsem se snažila sobě i jemu nakecat. Bylo mi naprosto jasné, že bez antibiotik a chirurgického zásahu se budu zotavovat pouze těžko a pomalu - ale co jsme teď mohli dělat? Vrátit se zpět do civilizace nebylo myslitelné - pokud ten zatracený barák na okraji New Yorku skutečně naší vinou spadl, budeme teď nejhledanější osoby na planetě. 

"Napij se," přerušil Lokiho ustaraný hlas mé úvahy a strkal mi pod nos sklenici vody. Když jsem se zkusila posadit, mlčky mě podepřel a nahrnul polštáře pod záda. Zimnice mě roztřásla tak moc, že jsem si o sklenici téměř vyrazila zuby. 

"Měla bys i něco sníst," odvětil Loki poté, co jsem s námahou úměrnou výstupu na osmitisícovku konečně dopila sklenici vody. Bohužel i jen představa, že mám něco pozřít, mě vyčerpala téměř do bezvědomí. Zavrtěla jsem hlavou. 

Moje telepatické schopnosti, byť oslabené, v ten moment zaznamenaly z jeho strany cosi, co nápadně připomínalo starost. On se o mě snad bojí?

"Tak spi," řekl tiše a znělo to unaveně. 

"Co máš v plánu?" zeptala jsem se na otázku, která mě pálila ze všeho nejvíc. Bylo jasné, že ve stavu, v jakém jsem, se žádná opuštěná malá planetka nekoná. Pokud tedy nechci umřít na sepsi.

"Máme prakticky vzato dvě možnosti."

"A to?"

"Buďto se dostanu někam do nejbližšího města a ukradnu v nemocnici antibiotika..."

Můj výraz mu asi prozradil, že nemá pokračovat dál, proto se odmlčel. 

"A ta druhá?"

"Vydáme se tím portálem do Alfheimu."

Jméno dalšího z devíti světů Ygdrassilu jsem samozřejmě znala, ale nějak mi unikal důvod.

"Proč tam?"

Loki se trochu ošil.

"Řekněme, že jejich král mi něco dluží."

Zamyslela jsem se. Měli jsme jinou možnost? Neměli. Na Zemi zůstávat nebylo bezpečné, to byl nesporný fakt. Každá další hodina tady zvyšovala šanci na to, že nás někdo vyhmátne. A že to tentokrát nebude muset být pouhých pár slabých lidiček v uniformách agentů S.H.I.E.L.D.u. 

"Nedojdu tam," napadlo mě. I představa, že se teď dobelhám třeba jen na záchod, byla realitě hodně vzdálená.

"Samozřejmě tě tam donesu," řekl Loki, přisedl si na krajíček mé postele a dotkl se mého čela. Potom vzdychl. Sama jsem věděla, že to je pěkně v prdeli.

"Dobře," řekla jsem mdle. Potom mi i přes mou otupělost došlo něco vážně divného. Do chatičky už se několik minut v poryvech opíral silný vítr.

"Loki..." špitla jsem tiše. V ten moment zatrnulo i v něm. Ostražitě vstal. V dálce se ozvalo zahřmění, což by nemuselo být až tak divné vzhledem k pařáku, který tu byl přes den... Ale jak často asi prší v Údolí Smrti? 

"Sakra," procedil Loki a ta emoce, kterou v tu chvíli nekontrolovaně vypustil, mi vyloženě stáhla žaludek svou intenzitou. Nenávist. Vztek. Agrese. Láska. Lítost. Strach. Vše najednou.

Pak jsem ucítila blízkost něčí magické síly. Blížila se.

"Co se děje? Kdo to je?"

Loki neodpověděl, ale začal mě expresním tempem vymotávat z dek, aby mě mohl vzít do náruče. 

"Do prdele. Musíme pryč!"