Doba temna

I. Život v protektorátu

Amélie

Seděla jsem ve svém zahradním domečku. Otec mi vždy říkal, že je to riskantní, ale byla válka. Co nebylo riskantní?
Nezáleželo, jestli zemřu vlivem bomby, kterou čirou náhodou shodí na můj skvostný dřevěný domeček, nebo na ulici, kde mohou taktéž svrhnout odporně těžkou pumu, jež bude mít stejný efekt. Mohlo se stát cokoliv. Bylo tolik možných i nemožných scénářů, ale já měla ve všem jasno. Tady u nás se nebojovalo. Neměla jsem se čeho bát, kromě udání zevnitř.

Je pravda, že Československo zůstává válkou nějak neponičeno. Neboli protektorát Čechy a Morava, chcete-li. Pro nás všechny jsme stále v srdci demokratický stát, který jsme si vybojovali už za světové války. Jenže nyní přišla druhá. A je ještě horší. Toto tedy často říká otec, který bojoval v té první válce. Naštěstí skončil těsně ke konci války v lazaretu, kde se potkal s mou maminkou, a tudíž pro něj válka skončila. Má maminka pracovala tehdy jako dobrovolnice u Červeného kříže. Vystudovala medicínu a hned po studiích vyrazila na fronty pomáhat zraněným.

Naštěstí se tady u nás nebojovalo. Nebyli jsme ani cíli útoků. Nás válka jako taková ZATÍM fakticky nepostihla. Modlila jsem se ke všem svatým, aby to vydrželo co nejdéle. Dalo by se říct, že jsme si žili jako v bavlnce. Ale nebylo tomu tak.

I když byl Emil Hácha náš prezident, fakticky vládl Reinhard Heydrich. Náš říšský protektor. Byl prohnilý skrz na skrz a jeho tajné policie se obávali všichni. Nikdy jste nevěděli, kdy se objeví před vaším prahem a neodvlečou vás k výslechu. Ze kterého se nejspíš už nevrátíte.
Je to těžká doba. Nemůžete se spoléhat na nikoho kromě své rodiny. Vaši přátelé mohou být vašimi nepřáteli a naopak. Gestapo má své špehy všude. Nikdo není v bezpečí. Nikdy.

Náš soused Stroupežnický byl odvlečen gestapem minulý měsíc. Přijeli pověstnou tatrou osmdesát sedm, slyšeli jsme nadávky a křik. Dokonce i výstřel. Nevěděli jsme, koho zastřelili, ale dospěli jsme k závěru, že nejspíš pana Stroupežnického. Byl vždy hrdý vlastenec a horká hlava. Říkal vše na rovinu. Otec nám nikdy s matkou nedovolil se podívat do jejich bytu a rodina Stroupežnických se do něj už nevrátila. Jediný, kdo mohl vyprávět o osudném vpadnutí, byly krvavé kaluže.

Žijeme v teroru a zásoby potravin se také tenčí. Přídělový systém nestačí. A to byl rok 1941.

Válka už trvá tři roky a vroucně se modlím, aby už skončila. Chci opět chodit do divadel. Nerušeně a nepozorovaně se procházet ulicemi. Koupit maso v obchodě, aniž bych naštvala ostatní, kteří na něj měli spadeno.
Chtěla jsem mít konečně přítele a založit rodinu. Cítila jsem, že osmnáct je už vhodný věk. Ale partner se hledal horko těžko. Žili jsme v Kladně, nedaleko Prahy, bylo to sice větší město, ale díky stannému právu se nedalo s nikým bratřit.
Myslila jsem, že všichni muži budou odveleni bránit naše hranice, ostatně proběhla mobilizace. Otec s bratrem hrdě stáli v předních liniích zápisu, čímž matku rozohnili. Bála se o ně.
Naštěstí (či bohužel?) jsme nemohli bránit své pohraničí, Sudety, před vpádem Němců. Naše vláda nařízení odvolala. Brzy na to západní mocnosti podepsali Mnichovskou dohodu, o nás bez nás, což naše naděje svobody pohřbilo hluboko. Nemohli jsme nic dělat. Jen jsme přihlíželi, jak trhají naši krásnou zemi.

Proč by měli druzí riskovat zákopy a smrt pro dalekou, malou zemi, jejíž obyvatele neznají?

Byli jsme v tom sami. Slovensko vyhlásilo autonomii, stejně tak i Podkarpatská Rus. Vše za co tvrdě bojoval Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš či Štefánik, bylo ztraceno. Německo se zkrátka nemohlo smířit s verdiktem první války. Chtěli odvetu a dokázat, že Árijci jsou dokonalí.
Netuším, jaké s námi mají popravdě plány, ale přátelsky s námi nejednali.