Doba temna

XXIV. Vysvobození

Anežka

„Panebože, Reinharde! Dělej něco!"
„Nechej ji tak. Ona se probere sama."
„Reinharde!"
„Přestaň vyšilovat, Ludmilo!"

Procitla jsem jen na půl. V dáli jsem slyšela tlumené hlasy obou mých rodičů, ale nedokázala určit, jak daleko ode mne jsou. Kolem mne byla jen tma. Nevěděla jsem, kde jsem. A proč nevidím. Nemohla jsem se pohnout. Cítila jsem se stísněně.

„Anežko!"zakřičel někdo velice blízko. Stále jsem však bloudila v hlubinách temnoty.
„Pane Hössi, tady je ta dívka."
„Anežko!"ječel neustále někdo. Z toho protivného hlasu mne bolela hlava, neboť mi nedal pokoj ani na výsluní.
Anežko!
Anežko!

ANEŽKO!

A v ten moment jsem se probrala. Vystřelila jsem do sedu, čímž se praštila do hlavy. Hlasitě jsem se nadechla. Vedle mne se ozvalo tiché au, a tak jsem se otočila tím směrem. Matka si mnula ublíženě čelo. Nejspíše jsme se srazily.

„Omlouvám se,"zamumlala jsem provinile.
„To nic,"špitla tiše a prudce mne objala. Přitiskla mou hlavu ke svému poprsí, kterým mne dusila. Ale nechala jsem ji. Nyní jsem také toužila po dotyku a uklidnění. Asi jsem matku opravdu vyděsila svým omdlením. Ale...

Proč jsem vlastně upadla do mrákot?

„Anežko!"zvolal nadšeně Hans, když zpozoroval, že jsem opět při smyslech. Přímo na mne skočil, čímž mne povalil na zem. Drobné kamínky z nádvoří se mi zabodly bolestivě do zad, až jsem zasyčela.
„Hansi, dávej pozor,"pokárala jej matka a pomohla mi znovu do sedu. Hans se držel kolem mého krku jako klíště, až mi tlačil na dýchací trubici, čímž mě vlastně taky dusil.

Všichni mě chtějí zabít.

„Hansi,"vydala jsem ze sebe sípavě, „p-povol stisk."

Na to, že má pouze tři roky, má celkem sílu. Bodejť by ne, když jej otec krmí za tři a cvičí jej na schopného a silného muže. Nikdy se ale nestane mým otcem. To nedovolím.
Hansovy ručičky se odlepily od mého krku a omluvně se na mne zadíval. Matka jej mezitím zvedla na nohy a podala mi ruku, abych se také postavila. Pohotově jsem ji přijala. Oprášila jsem si zašpiněné kalhoty.

„Jméno!"dožadoval se otec neurvale.

Zadívala jsem se, s kým si to vlastně povídá a zastavilo se mi srdce. To snad není možné!

Prosím, Amélii ne...

„Amélie Hrušínská,"odvětila mu vystrašeně dívka, které se třepala jako osika. Stále měla na sobě onu ušpiněnou košili, kterou měla od počátku, kdy jsme se potkaly. Musela jí být zima. Ale Amélie byla tvrdohlavá, a tak si mé kalhoty nenechala.

Zradila jsem ji, pomyslila jsem si posmutněle.

„Co tady děláš?"vyptával se můj otec důležitě. Plně se napřímil, a tak vypadal mnohem vyšší, než ve skutečnosti je. Zároveň působil děsivěji.
„Já ji znám!"přerušila jsem Amélii, když už otevírala ústa k odpovědi. Udiveně se na mne zadívala, ale mlčela.

Otec se na mne nedůvěřivě ohlédl a svraštil obočí. Až teď jsem si všimla, jak neupraveně vypadá.

„Prosím?"
„Je to naše nová služebná,"odvětila jsem pohotově, leč lživě. Dávala jsem si dobrý pozor, abych všechna slova vyslovila pevným hlasem. Nemohla jsem se nechat chytit při lži.

Mezitím se na nádvoří seběhli všichni důležití lidé, včetně obou Grossů. Některé tváře jsem poznávala jen matně. Věděla jsem však, že spolupracují s otcem a přijeli jen na skok. Nikdy se nezdrželi déle než den. Úplně na konci řady jsem zahlédla Agnieszku, naši služebnou, která vypomáhá v kuchyni. Na tváři měla neutrální pohled, spíše se stranila ostatním.