Doba temna

VII. Jeden za všechny, všichni za jednoho

Amélie

Gestapo nás dovezlo před jistou budovu, kterou jsem nepoznávala. Bylo to možná tím, že měli schválně začerněná okna auta, aby jejich oběti nevěděli, kam je vezou. Nicméně to byl celkem vysoký dům s nažloutlou fasádou, ale nedalo se přesně říci, k čemu byl postaven.

Byla mi zima. Nestačila jsem se ani obout. Nedali mi šanci. Chodidla jsem měla tak ledová, že jsem se bála jednoho dotknout. Ten problém s nervy totiž platil i na nohy.
Vedle mne na sedadle seděla strnule matka a mumlala si cosi pro sebe.
„Alberte...ne...nechci tam...Bože, smiluj se..."

Když už i máma ztratila čistou mysl a bojovnost, jiskřička naděje pohasla i nad mou hlavou. Myslila jsem si, že nás bude matka udržovat v pocitu bezpečí, přestože tomu tak nebude.
Ve skutečnosti jsem musela zasáhnout sama.
„Klid, mami. Vše bude dobré,"šeptla jsem tiše a pohladila ji po rameni. Avšak matka jako by mne ani neslyšela. Dočista se asi pomátla. Zaúpěla jsem.

Co si teď počnu?

Hynek zůstal také potichu. Na rozdíl od nás byl na tom dost špatně. Nemohl se postavit na vlastní nohy díky výprasku, který mu uštědřili, a tudíž jej museli vléct. Nohy mu bezvládně vlekli za sebou a Hynek jen skuhral bolestí. Na levém oku měl velkou bouli, takže jej nemohl ani otevřít. Ret měl natrhlý a zkrátka vypadal zbídačeně. Ani opláchnout obličej si nemohl, a tak na něm měl zaschlou rudou krev.

Všechny nás vytáhli z vozu. Tentokrát jsem Hynka podpírala já, matka postávala kolem nás s hrůzou v očích. Pohlédla jsem váhavě na její sukni, která byla stále mokrá. Nedokážu si ani představit, jakým strachem musí procházet. Popravdě jsem to nechápala. Čeho se tolik bála?
Samozřejmě tajná státní policie neměla dobrou pověst, ale my jsme neudělali přece nic špatného, nic na nás neměli. Pevně jsem v to doufala.

„Schnell, schnell,"přikázali nám a podle tempa, které nastavili, jsem z kontextu pochopila, že si máme pohnout. Nahnali nás dovnitř budovy a byli jsme nuceni vyšlapat dvě patra. Hned po prvním jsem těžce oddychovala a nebyla jsem schopna Hynka tlačit. On sám mi nepomáhal. Vypadal poraženecky. Matka se za námi pomalu šourala, ale každou chvilku do ní příslušník gestapa strčil, aby si pohnula.

„Už n-nemůžu,"hlesla jsem a Hynek spadl na schody. Sama jsem upadla, až si odřela loket a hlavně si jej pořádně natloukla. Vyjekla jsem.

Průvod se zastavil a začali nám sprostě nadávat a znovu nás zvedat na nohy. Jenže Hynek neprojevoval žádné známky spolupráce, proč taky? Museli jej násilně zvednout a táhli jej nahoru. Hynek zaskučel a sklopil hlavu potupně dolů. Zbývající muž nás s matkou popohnal, až jsem klopýtla.

Objevili jsme se v druhém patře. Hynka už jsme nezahlédly. Došly jsme do jisté místnosti s bílými stěnami a žádnými okny. Uvnitř bylo přítmí a uprostřed se nacházel velký dřevěný stůl s lampou, která nahrazovala nejspíše chybějící okno. Za stolem seděl důležitě muž v uniformě vojáka s nášivkou na pravé paži v podobě hákového kříže na červeném poli. Měl ostré mužské rysy ve tváři s pečlivě zastřiženým plnovousem. Oči jako studánky perfektně ladily ke špinavým blond vlasům, a tak perfektně splňovaly árijský vzhled, na který byli Němci patřičně hrdí.

Hynek tady však nebyl. Před stolem ale postával otec, jenž se opíral jen o jednu nohu. Tu pravou měl nějakou pokroucenou. Rozběhly jsme se s matkou za ním a vroucně jsme jej objali.

„Tati!"hlesla jsem šťastně. Vidina toho, že je s námi on, mi dávala naději a tolik jsem se nebála. Táta nás vždy ochraňoval a nedopustil by, aby nám někdo ubližoval.
„Alberte, pane bože! Co se děje!"vyhrkla vyděšeně matka, která otce popadla za sako.

„Přišli na to,"sykl velice a velice tiše. „Co se vám do pekla stalo?!"
„Rodina Hrušínská?"zeptal se muž za stolem neobratnou češtinou s výrazným přízvukem.
„Ano,"promluvil otec, zatímco nás objal těsně k sobě.
„Albert a jeho žena Tereza?"
„Ano."
„Syn Hynek a dcera...,"pohlédl na mne, až lehce přimhouřil oči, které se zablýskly, „Amélie?"

„Vše sedí,"odvětil táta, „proč s námi není Hynek?"
„Odmítal jít dobrovolně. Byla zapotřebí použít hrubou sílu,"odvětil muž, který velel své jednotce, která vpadla k nám domů. Po těle se mi rozlilo horko, přímo se mi vařila krev.

To není pravda!

Pro dobro nás všech jsme radši zůstali potichu. Zničehonic se zabouchly dveře, až jsem polekaně poskočila.

„Jste si vědom, pane Hrušínský své viny?" zeptal se jej vedoucí gestapa za stolem.
„Um...já...nevím, o čem mluvíte,"zakoktal se nervózně táta. Vedoucí nakrčil obočí.
„Zapíráte svou partyzánskou činnost?!"zařval najednou.
„Já...já."

Vedoucí semkl tvrdě čelist a luskl prsty. Vzápětí vyrazili dva muži proti nám a sápali se nás. Otrhli nás od sebe a popadli mne. Vykřikla jsem a snažila se jim vymanit, ale byli daleko silnější.

„Pusťte ji!"vyhrkl poplašeně otec, ale nemohl nic udělat, poněvadž se před něj postavili další dva muži v uniformách.
„Tati!"zakřičela jsem bezmocně, když mne strhli na zem. Dopadla jsem tvrdě na kolena a z hrdla se mi vydalo zasyčení.
Chytili mne hrubě za vlasy a zvrátili mi hlavu dozadu. Mžourala jsem kolem, abych viděla, co se bude dít. Hrozně jsem se bála, třásla se jako ratlík v zimě a slzy mě zaštípaly v očích.

Prosím ne...

„Obličej ne, pánové. To by byla škoda,"zamlaskal nesouhlasně vůdce.

Znovu mne postavili na nohy a jedním prudkým pohybem mne udeřili do břicha. Prohnula jsem v zádech a vykřikla. Tak hrozně to bolelo! Nohy se mi podlomily, ale ti muži asi byli zběhlí v tom, co dělají, a tak mě zachytili včas.
Další rána na sebe nenechala dlouho čekat. Začala jsem vzlykat a to ještě více znesnadnilo pokus mého těla se nadechnout.

„D-dost,"zasípala jsem prosebně, ale v odpověď mi přišla další rána. Teď už jsem se skácela k zemi, nejspíše mne nechali schválně spadnout. Dopadla jsem na studenou podlahu a těžce vydechla. Začala jsem hlasitě plakat, čímž jsem rozbrečela i matku.

„Ptám se znovu, pane Hrušínský! Pořád nevíte nic o vaší odbojové činnosti?"
„V-vím. Vím,"vyhrkl poraženecky otec.
„A co vaše rodina? Jedete v tom všichni?"

„Ne. Jsem v tom sám."
„Těžko uvěřitelné. Proč vašemu synovi chybí ucho?"
„N-nehoda v továrně, pane,"zastala se svého manžela matka.

„Opravdu? Prošel jsem si záznamy, ale nic se o tom nepíše,"namítl jí chladně vůdce s ledovýma očima, ve kterých se neskrývalo žádné dobro. „Nesnažte se zapírat. Moc dobře vím, co jste zač. Posraný Čech, který si myslí, že těmito sabotáži probudí v lidu potřebného ducha, aby svrhli Němce, co?!"

Otec zavrtěl hlavou, měl sám dost nahnáno. Tak on se angažoval v odboji?! Ohrozil nás všechny! Jsme v prdeli! V tom lepším případě zemřeme rychlou smrtí! Jak to mohl dopustit? Copak neviděl, co provedli Hynkovi? Dokonce matce? Myslel si snad, že budou milosrdní?! Tohle nejsou žádné hrdinské boje! Krucinál! Ještě nechci zemřít!

„To se zatraceně pletete!" Rozčiloval se dále plynulou němčinou, která zněla v jeho podání jako rozsudek smrti. „Ale jelikož máte tak rozkošnou dceru...smiluji se. Nedostanete kulku do hlavy hned. Já vím, kam vás poslat. Tam vás naučíme si vážit německého lidu!"

Vyvalila jsem oči. Ne! Ne, prosím!

„Pošlete je prvním transportem!"rozhodl tvrdě, přičemž práskl dlaní do stolu jako zastrašovací gesto.
„Prosím ne!!"zavýskla jsem bezmocně, když mne zvedli na nohy a táhli z místnosti pryč. Měla jsem nahnáno. Snažila jsem se vymanit a zapřela se nohama, ale jednoduše mne zvedli a nesli pryč. Ještě vtipkovali, protože mi viděli pod šaty a hodnotili oplzle mou spodničku. Bylo mi z nich špatně a cítila jsem se špinavá a hlavně zrazená!

Vlastní rodinou...

Ahoj!
Snad se vám díl líbí:)