Doba temna

VIII. Jeho holčička

Anežka

Nová služebná tu s námi byla už týden. Zřídkakdy jsem ji potkala na chodbě, a když už ano, působila dojmem plaché a křehké dívky. Vždyť také byla velice pohublá a tělo jí zdobilo několik krásných modřin téměř ze všech barev. Nebyla ani Češka, ani Němka. Nerozuměla mi.

Striktně se mi vyhýbala. Snažila jsem se s ní promluvit a doptat se, proč přijely s tolika dívkami. A hlavně odkud. Někdy jsem ji poslouchala za dveřmi, když mluvila se zbylými služkami v kuchyni, zatímco škrábaly brambory od slupek. Vím, že to bylo neslušné, ale matka mi zanechala v mysli zárodek, který mne nenechal spát. Musela jsem vědět, o co tady jde. Čeho jsme vlastně i my, s matkou, součástí.

Je pravda, že často nepromluvila ani slovo. Jen usilovně pracovala. Ale když už promluvila, znělo to tak tvrdě a lámaně. Nevím, co to bylo za jazyk, ale rozhodně byl velice těžký. Služebné ji učily částečně německy a polsky, a tak se časem naučila některá slovíčka.
Jednou jsem ji slyšela mluvit o své domovině.

„Hungaria,"řekla jen a já pochopila.

Co tady však dělá mladá Maďarka bez rodičů a otrhaná jako vlčí dítě?

Divné mi byla další věc. Po obědě se vypařila a do rána o ní nikdo nevěděl. Myslela jsem, že tady zastává funkci služebné, což znamená, že musí pomáhat i o večeřích. Co tedy dělá?
Pokroutila jsem nad tím hlavou a omluvila se matce u stolu.

„Už nebudu. Půjdu si lehnout,"vstala jsem a položila na židli lněný ubrousek, který jsem měla po dobu večeře na nohou.
„Vždyť jsi nic nesnědla,"podotkla máma, když dožvýkala své sousto.
„Bolí mne hlava,"zalhala jsem.
„Tak běž, snad ti bude ráno líp."
„Děkuji."

Bleskově jsem opustila místnost a zamířila do kuchyně, ve které bylo rušno. Jakmile jsem však vstoupila dovnitř, vše utichlo a služebné přestaly s činnostmi, které zrovna dělaly. Vyhledala jsem pohledem svou vrstevnici a kamarádku. Jestli jsem se měla dozvědět více, tak ona to bude s jistotou vědět.

„Agnieszko,"zavolala jsem na ni. Agnieszka zvedla pohled od nádobí, které pečlivě umývala v lavoru.
„Ano?"
„Pojď sem prosím."

Agnieszka si otřela mokré ruce do zástěry, jež už byla mírně ušmoudlená a potřebovala vyprat. Přispěchala ke mně a já se zamračila, jakmile ostatní ženy nadějně vyčkávaly, co si budeme povídat. O to jsem nestála.

„Není tady nic k vidění,"tleskla jsem povýšenecky rukama, čímž jsem je uvedla úspěšně do chodu. Vím, že jsem zněla hrozně šlechticky, ale musela jsem využít své postavení pro informace, které nebyly určeny všem uším.

„Pojď stranou,"uchopila jsem ji za paži a dovedla do rohu místnosti. „Co víš o té nové?"
Agniesze zacukaly koutky úst. Hodnou chvíli byla zticha, ale nakonec promluvila. „Jmenuje se Katalin a je z Maďarska."
„A proč tady s vámi není?"
„To nemůžu říct, slečno Anežko,"zarazila se neslyšně.
„Mně můžeš říct přece všechno,"namítla jsem jí, „kde má rodiče? Kde máš ty rodiče?"

Došlo mi vlastně, že sama Agnieszka je velice mladá...
Skelný pohled, kterým mne obdařila, mne naprosto odzbrojil.
„Zemřeli..."hlesla tiše.

„Moc...moc mě to mrzí...já...nechtěla jsem. Odpusť."
„To nic. Byli staří, válku by nepřežili,"vydala ze sebe přiškrceně. Smířlivě jsem jí pohladila po zádech.
„Katalin...ona...je s NÍM,"vyhrkla konečně.
„S kým?"
„S Grossem."

Zalapala jsem po dechu. Ten odporný prasák!

„Díky, Agnieszko. Kdybys něco potřebovala, řekni mi,"poděkovala jsem ji vděčně.

Agnieszka mlčky odešla zpátky k rozdělané práci a já opustila kuchyni. Dávala jsem si dobrý pozor, aby mě nezpozorovala matka, a tak jsem proklouzla tiše a rychle jako myška.
Procházela jsem do svého pokoje kolem jiných, většinou opuštěných pokojů, když jsem uslyšela tlumené vzdychání a vzlykání. Do toho všeho se ozývala péra postele, která někdo svou vahou napínal, a ony protestovaly. Zastavila jsem se a přivřela oči. Zhluboka se nadechla a udělala krok vpřed. Už jsem se víckrát nezastavila. V očích mě zaštípaly slzy.

Holt ve válce každý dělá, co může, aby přežil. Ale takhle zneužívat nevinné a chudé pro vlastní potěšení...Je mi z toho zle.
Bože, prosím, odpusť všem jejich hříchy, neboť je konají za dobrým úmyslem.

„Anežko, pojď dolů. Máme návštěvu!" Ozval se hlas mé matky z přízemí a já se zastavila na místě.

Nikdo mi nepřeje chvíli klidu.

Ahoj!

Další díl je tady!
Poněkud kratší, ale obsáhlejší:))
Díky