Doba temna

XII. „Nemoc je zlá, ale horší je hrůza vyvolaná pohledem na nemoc druhých." *

*André Maurois

Anežka

Jakmile jsem se probudila a začala zase plně vnímat své okolí, tak jsem se vyškrábala z postele. Natáhla se pro hedvábný růžový župan, jenž jsem si přehodila přes ramena, abych se zahřála, neboť jsem spala jen v tenké noční košilce. Ještě jsem se shýbla pro papuče z beraní vlny, které jsem si nasadila na studená chodidla. Přešla jsem k oknu, abych si vyvětrala.

Hned jsem se zarazila, když jsem si všimla, že na nádvoří je shromážděno nějaké procesí lidí. Zaregistrovala jsem Grosse staršího i mladšího, kterak postávali mezi vojáky s německými uniformami. Ovšem to byli jen pěšáci, s Grossem se bavil určitě nějaký důstojník, protože se tvářil důležitě a naparoval se pyšně jako páv.

Zanedlouho přijel vojenský vůz, přesněji náklaďák. Opět z něj vyskákali vojáci, kteří z korby vozu tahali otrhané dívky kolem patnácti let. Všechny vypadaly hrozně mladě a zároveň zanedbaně. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi to. Kde navíc vojáci přicházeli k novým a novým dívkám? Unášeli je z domovů? Co se tady sakra děje?

Nechtěla jsem ani pomyslet, že jsem součástí nějakého obchodu s bílým masem. To by můj otec přece nedopustil!
Rozhodla jsem se zakročit a konečně zjistit pravdu. Rozběhla jsem se k šatní skříni, odkud jsem vytáhla jezdecké kalhoty a prostou černou halenku. Nechtěla jsem se oblékat nijak noblesně, protože jsem přesně věděla, kam jdu a s jakým cílem. Rozhodně jsem nešla někam na bál. Nazula jsem si dřeváky a zamířila si to ven.

Nahlédla jsem z kuchyňského okna na dění venku, odkud jsem měla stejně dobrý výhled na nádvoří jako ze svého pokoje. Gross zrovna přitáhl Katalin za vlasy před skupinu vojáků. Všimla jsem si Erichova nechápavého výrazu. Něco svému otci sdělil, ale Gross jej neposlouchal. Předhodil uplakanou dívku vojákům a sám se vydal si vybrat další oběť.

Bylo mi z něj tak špatně! Prostě si umane, že tahle už není tak dobrá a prostě ji vyhodí na ulici?! A ukáže si na další nevinnou dívku, kterou opět odhodí, když jej přestane bavit? Jak si to může dovolit?!

Příslušníci SS zvedli Katalin na nohy a surově ji natlačili dovnitř vozu.
Erich se snažil s vojáky vyjednávat, ale nebylo to nic platné. Koneckonců jeho otec měl poslední slovo.

Možná jsem jej odsoudila předčasně.

Pan Gross si mezitím vybral novou oběť, pohlednou brunetku okolo šestnácti let. Na svůj věk je pořádně vysoká, ale naivita a dětskost, která jí srší z očí, ji prozradila. Služebné dívku odvedly, aby ji začlenily do kolektivu a všichni, kromě Ericha naskočili na korbu vozu, který se rozjel neznámo kam. Výfukové plyny ovály Ericha, který se rozkašlal a začal si utírat uslzené oči díky štiplavému zápachu.

Rozběhla jsem se ven. Potřebovala jsem vědět, co se tady děje. Musím. Nedá mi to spát. Nejhorší však je, že samotné zjištění bude ještě horší a krutější, než si přestavuji. Ale kdo ví?
U dveří mne však zastavil bráška s prosíkem na očích.

„Hansi, teď si nemůžu hrát. Běž za maminkou, ano?" poslala jsem jej pryč, i když mi to trhalo srdce. Nedalo se nic dělat. Opravdu jsem musela zjistit, co má Gross za lubem. Vyběhla jsem ven.

„Erichu!" křikla jsem na něj, když se nečekaně rozešel pryč. Erich se zastavil v pohybu a tázavě se na mne otočil. Doběhla jsem jej a snažila se popadnout dech. Holt nejsem trénovaný profesionál. Ostatně sporty mi nikdy nešly a navíc se pro mé postavení nehodilo, abych se nějakému věnovala. Místo toho jsem navštěvovala dramatické školy a hodiny zpěvu, tance a her na klavír.