Doba temna

XXII. Návrat domů

Anežka

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla pryč! Netušila jsem, jak k tomu přesně došlo, ale odešla.

Popotáhla jsem, když jsem viděla její zářivě bílou košili, jež se třpytila v dáli zapadajícího slunce. Ušla už pět set metrů, ale mně to připadalo jako věčnost.

Byla jsem na sebe naštvaná. Odehnala jsem ji od sebe svou hloupostí a sobeckostí. Ona ztratila vše, co jí bylo blízké. Amélie přišla o své rodiče dosti drastickým způsobem a já ji opustila kvůli té své. Ublížila jsem jí a nemohla to ničím odčinit.
Otřela jsem si zmáčené tváře a roztřeseně se obrátila k našemu domu. Zhluboka jsem se nadechla. Budou mne chtít vůbec vidět?

Vydala jsem se na cestu a v duchu se pořád myšlenkami vracela k Amélii a jejímu zhrzenému výrazu. Potlačila jsem další slzy, které se mi tvořily v slzných kanálcích a chtěly si zase vybojovat cestu ven.

Stalo se...

Jen čas ukáže, jestli jsem učinila dobře. Jedno je jasné, pomohla jsem jí, když to nejvíce potřebovala přece. Není to už dostatečně dobrý skutek? Nenechala jsem ji na holičkách. Zabránila jsem tomu, aby jí odvlekli zpátky do tábora. Měla by být vděčná, ale na druhou stranu chápu, že si myslela, že s ní zůstanu na dobu neurčito. Nejspíš až skončí tahle proklatá válka, která nepřinesla nic dobrého.

Nevím vůbec nic o frontách, a jaké to tam je, nicméně bych řekla, že samotná válka se hrozně protahuje. Bojím se, že snad nikdy neskončí. Už trvá čtyři roky. Čtyři zatracené roky! Samozřejmě že bych si neměla stěžovat. Já jsem válkou nedotčená, ale to neznamená, že mi nevadí.

Ráda bych zase chodila do divadel nebo se koukala po výlohách beze strachu, že někdo shodí bombu na budovu, ve které se budu zrovna nacházet. Chci potkávat jen usměvavé lidi, ne zmučené a zbídačené osoby, které se plahočí přes ulice s potrhanými věcmi a špinavými tvářemi. Nepřeji si, aby nevinní trpěli.

Proč se vůbec rozpoutala válka? Jaký je důvod?

Jsem neskutečně ráda, že Hansovi jsou pouhé tři roky. Nesnesla bych pocit, že by byl nucen se vydat na frontu a bojovat tam. Vždyť proč by měl bojovat za něco, v co sám nevěří. Proč by měl bojovat, když ti nahoře si válku vyžádali? Proč oni nejdou bojovat?!

Z celého vedení Německa mi bylo špatně. Jak mohli dopustit, aby se opakovala další šílenost v podobě druhé války? Nedávalo mi to smysl. Za co bojovali naši muži? Proč bojují proti stejným mužům, kteří se taktéž nemohli rozhodnout o tom, jestli jít do války, nebo ne?

Ach, jsem žena a ty, jak je známo, nerozumí válce...


*

Na večer, když už bylo šero, jsem došla na naše malebné nádvoří. Mé boty klapaly po betonových kachlích. Zhluboka jsem se nadechla.
Vzápětí se otevřely vchodové dveře. Otočila jsem se tím směrem. Na tváři se mi objevil úsměv od ucha k uchu.

„Anežko!" zakřičela překvapivě, leč rozradostněně matka, když vyběhla ze dveří. Rozběhla se ke mně a v patách jí ťapkal Hans.

Máma po mně přímo skočila a přitáhla si mě do medvědího objetí, ve kterém mne drtila jako vlašské ořechy. Zajíkla jsem se, ale potěšeně jí poplácala po zádech. Vzápětí se na mé nohy přilepilo další tělo. Mírně jsem se od mamky odtáhla a sklopila pohled, abych viděla pořádně na svého malého brášku, jenž se přivinul k mému stehnu a šťastně jej mačkal.

„Ahoj, maličký,"pozdravila jsem jej, když jsem ho pohladila po hlavě. Hans jen spokojeně zavrněl jako kočka a dál mě objímal.
Matka se na mě starostlivě zadívala. „Tys nám dala!" spráskla ruce nad hlavu.
„Omlouvám se,"hlesla jsem zahanbeně a sklopila pohled ke svým dřevákům.
„Můžeš mi říci, proč jsi to udělala? Venku je to nebezpečné!"
„Když táta..."začala jsem vyhýbavě.