Doba temna

II. Rozdílné národnosti

Anežka

Žít a jít ve šlépějích svého otce je těžké. Naštěstí pro mne, já jsem dívka, a tudíž je jasné, že nemohu převzít jeho úřad. Ženy dosud neměly tak výsadní postavení, jako mají muži. Já se mohu jen výhodně vdát a tím zajistit rodině další významné pozemky či úřady.
Jedině můj bratr může nastoupit po otci na jeho místo. Ale nyní je maličký. Má pouhé tři roky, takže ještě dlouho potrvá, než mu otec předá své zkušenosti.

A co že to vlastně můj tatínek dělá?
Můj otec je velice známý a zámožný muž. Pro celé Německo je národním hrdinou. Jmenuje se Reinhard Höss a vyznamenal se již ve světové válce. Kvůli svému zapálení, oddanosti a ukázkovému vlastenectví byl povýšen mezi smetánku nacistických funkcionářů. Je přímo oddaný Hitlerovi, což znamená, že na stěnách nám visí mnoho jeho autoportrétů. Když jsem byla menší, často jsem mu přikreslovala brýle a kočičí fousky, za což mě otec zbil páskem. Od té doby jsem si dobře pamatovala, že tohle není legrace. Kdyby na to přišlo gestapo, skončili bychom v pracovním táboře jako političtí vězni - odpůrci režimu.

Nejsem malá holka, tudíž změna bydliště do Polska měla nějaký závažný důvod. Rodiče mi napovídali, že otce povýšili na frontového důstojníka, ale to by musel bojovat a ne vypisovat všemožné papíry v pracovně. Pořád mne měli za malé děvčátko, ale tou jsem už dlouho nebyla. Prakticky jsem už dospělá, ale neřekla bych, že tomu tak je. V osmnácti ještě není člověk rozumově vyspělý a hlavně zkušený, aby o sobě prohlašoval, že je dospělý.

Navíc si služebnictvo šuškalo o velké mase vězňů, kteří tady jsou posíláni po transportech z nejrůznějších zemí Evropy, např. z Německa, protektorátu Čechy a Morava, Maďarska a balkánských zemí. Zejména služebné si stěžovaly na odporný pach, který se z tábora line. Přestože jsme bydleli na samotě u lesa, valy větry, které mi jen potvrdily myšlenku, která se mi formovala v hlavě.
Ten puch se nedal přirovnat k ničemu konkrétnímu. Nikdy v životě jsem nic takového necítila. Nasládlý zápach se šířil v našem okolí a bylo mi jasné, že to má co do činění s tím záhadným táborem.

Nevěděla jsem, koho přesně tady vozí. O tom už služebné ani nepíply. Do Auschwitzu jsme se přestěhovali zhruba před dvěma měsíci, ale když jsme ještě žili v Berlíně, zejména komunisté a odpůrci režimu byli posílání do pracovních táborů. Byli nebezpeční, všemožně se snažili svrhnout vládu NSDAP, dokonce se odvážili zapálit Reichstag.
Samozřejmě tady byli ještě Židé. Vláda dávala zcela jasně najevo, že kvůli nim jsme prohráli první válku a zakusili po ní nepředstavitelná muka, tudíž skončili v pracovních táborech také. S německými Židy se však nezacházelo dobře. Kdokoli je na ulici napadl, lidé po nich házeli kameny, plivali na ně, nadávali jim. Vinili židy z hospodářské krize, ale hlavním důvodem nenávisti, která k nim planula, byl jejich původ.

Začal se prosazovat čistý německý vzhled. Takzvaný árijský. Můj otec splňoval kritéria na sto procent - typické blond vlasy a oči jako studánky. Naše rodina ostatně do jednoho splňovala führerovy požadavky. Až na malý detail.
Židé samozřejmě nevypadali jako "Němci". Proto bylo všem občanům Německa dovoleno s příznivci judaismu zacházet dle libosti.

Když jsem s matkou chodila nakupovat potraviny, chodily jsme kolem židovských čtvrtí. Nebyl to hezký pohled. Mnoho obchodů, které Židé vlastnili, byly zničené. Skleněné výlohy byly vybité, šlo hned na první pohled poznat, že je někdo vysklil. Nejčastěji kamenem či cihlou. Úlomky skla se válely po chodnících, nikdo to samozřejmě nesbíral. Židovské obchody i domy byly pomalovány Davidovými hvězdami a neslušnými výrazy. Kreativita Němců neměla hranice. Možná Židé byly viníky, leč toto chování si nikdo nezasloužil.
Domy, které ještě zůstaly neporušeny, lidé označili. Jude. Všechno jim chtěli zničit.

Na ulicích ještě bylo rušno, Židé se snažili své obchody opravovat a znovu začít svůj byznys, ale vláda jim podnikání brzy zatrhla. Dokonce nemohli navštěvovat veřejné plovárny a seznam zakázaných činností se každým dnem rozšiřoval.
V tu dobu nosili Židé žluté šesticípé hvězdy přišité na svých kabátcích či rukávech. Připomnělo mi to kasty v Indii, ale v tomto případě to bylo mnohem horší. Docházelo k velkému vykořisťování Židů, tohle byl další výsledek. Museli být označeni a bylo to pro ně bezpochyby potupné, neboť takhle byli všem na očích, nemohli se nijak skrýt. Dostali nálepku a byli zaškatulkováni jako zrádci vlasti a odporný hmyz. Lidé se k nim tak i chovali.

Později, asi o půl roku jsme s matkou šly tou samou cestou. Židovská čtvrť byla naprosto prázdná. Na vydlážděných silnicích byly poházeny odpadky v podobě starých novin, kelímků od jogurtů a opět sklo. Občas jsem prošla okolo kaluže krve. Některé budovy byly ohořelé a ještě se z nich dýmilo. Nevěděla jsem, co se tady stalo, protože matka mi nechtěla odpovědět. Jakmile jsme však procházely kolem synagogy, oněměla jsem. Budova se změnila k nepoznání. Plameny, které ji ještě před chvíli olizovaly, budovu zcela zničily. Stála jsem před synagogou a nevěřila svým očím. Matka mne rychle chytila za paži a táhla pryč.
Prý je nebezpečné mluvit o takových věcech, nikdy nevíme, kdo poslouchá, a kdo se dívá. Každopádně mi bylo jasné, že si tady lidé prošli peklem. Ale kde jsou teď? Na to jsem nepřišla.

Až doteď. Něco v hloubi duši mi říkalo, že Židé skončili přímo tady. Nešlo mi však dohromady, jak se tady mohou všichni vlézt. Už v samotném Německu bylo mnoho příslušníků judaismu. Vzhlédla jsem od klavíru, na který jsem doposud hrála. Samozřejmě jsem hrála skladby největších německých skladatelů, kteří nyní začali být mezi Němci zase oblíbení a často vyhledávaní, např. Bach či Mozart.

Zadívala jsem se z okna. Měla jsem nádherný výhled na půvabnou polskou krajinu. Nepoddajné lesy, které byly rozprostřeny kolem našeho pozemku. Zamračila jsem se, když všechnu tu krásu rušil jeden prvek. Hustý dým valící se z velkých komínů asi pět kilometrů odtud. Když foukal silný vítr, museli jsme zavřít okna, jinak bychom tu nasládlou pachuť dýchali a nasávali celé dny, a musím říci, že to se opravdu nedalo. Jindy padal popelavý poprašek, až jsem si myslela, že sněží. V srpnu! Rozhodně to nebyl sníh, přestože v Polsku bylo počasí chladnější, než jsem byla zvyklá. Když se mi rozpustil na dlani, zbyla po něm tmavá, kalná louže.

Pokud jde o mne, nejsem hrdá vlastenka. Vždyť ani nejsem Němka, nýbrž Češka po mamince. Má matka bydlela půlku svého života v Praze, zastávala práci úřednice na ministerstvu zahraničí. Tak se poznala s tátou. Byl na dovolené v Praze a potkali se na Staroměstském náměstí, přesněji u památníku Jana Husa, kde se srazili, a matce vypadl z rukou štos papírů, které se rozletěly kolem. Oba začali hned horlivě sbírat, jelikož foukalo. Při sběru se srazili hlavami, což je rozesmálo a padli si do oka. Však to znáte. Láska na první pohled.

Můj postoj k válce jako samotné není příliš dobrý. Má maminka mi často vyprávěla o hrůzách, které se staly, a vždy mi naznačovala, že ne vše, co se říká, je pravdivé. Že pravdu musím najít sama.
Ve školách jsme se učili jen okrajově o té první, ale učitelé nám vtloukávali do hlavy, že jsme byli podvedeni, a tak výsledek války dopadl tak, jak dopadl. Učili jsme se, že Německo je velmoc a neskutečně silný vojenský stát. Nevěděla jsem, co z toho je pravdivé. Také nám říkávali všemožné věci. Například že válka brzy skončí a Němci vyhrají. Nastolí všude svou vládu po vzoru Německa a všichni, kteří nemají árijský vzhled nebo se mu aspoň trochu nepodobají, musí být odvezeni pryč.
V podstatě se válka vyvíjela dobře pro Německo. Co nevidět vyhrajeme.

Naposledy jsem se zadívala na stoupající kouř, vycházející nejspíše z několika komínů na severu území. Nepřipadalo mi, že bychom měli vyhrát. Měla jsem velice divný pocit, že za branami oblasti, do které nemohu nahlédnout, dochází k něčemu mnohem a mnohem horšímu, než nám ve skutečnosti vykládají.

Ahoj!
Tak, už známe dvě hlavní postavy tohoto příběhu. Jaký máte názor na obě slečny? Která vám je více sympatická?