Doba temna

XIV. Plápolající plamínek

Anežka

Nemohla jsem tomu uvěřit. Zalapala jsem po dechu a ztratila rovnováhu. Zadívala se na ostnaté dráty a představila si hromadu nevinných lidí, dětí, které tady musí být zavření jako zvířata v kleci jen proto, že vyznávají jiné náboženství a mají odlišné kulturní tradice. Kdo to mohl dopustit? Nemají v sobě trochu lidskosti?

Nedokázala jsem se nadechnout. Můj táta je...je ředitelem této odporné instituce?! Nedávalo mi to smysl, můj otec se ke mně vždy choval laskavě, mile a četl mi pohádky před spaním. Když byla bouřka, vždy jsem mohla spát s nimi v ložnici. Učil mě jezdit na koni, kupoval mi nádherné šaty. Jedním slovem si mne hýčkal. Byla jsem tatínkova holčička. Nikdy na mne nevztáhl ruku až do doby, kdy nastoupil Hitler na pozici vůdce Německa v roce 1934. Od té doby se změnil. Ale nikdy jsem si o otci nemyslela nic špatného. Nikdy.

A co teď?

Věděla jsem, že je Hitlerem naprosto uchvácený, ale myslela jsem si, že jej podporuje, protože nemá jinou možnost. Že se bojí, aby nám neublížil. Neměla bych mu za zlé, kdyby pro něj pracoval ze strachu, z donucení. Ale pro potěšení?

Jak se mu mohu podívat do očí po tom všem?

Pocítila jsem, že padám. Dívala jsem se na oblohu, která byla bez mráčku, a jen čekala, až tvrdě dopadnu na zem. Zrovna jsem zaregistrovala půvabnou ovečku plující po nebi rychle jako vítr. Cítila jsem prázdno. Něčí paže mě však včas zachytily.

„Pane bože, Anežko! Jsi v pořádku?!"

Trhla jsem sebou. Přede mnou stál Erich, který na mne starostlivě hleděl a držel mne kolem pasu. Když si všiml, že se dlouho dívám na jeho mozolnaté ruce držící můj útlý pas, zpozorněl. Odkašlal si a uvolnil své ruce z mého těla.

„Jsem,"odvětila jsem lživě. Po tomhle zjištění nedokážu normálně žít. Co vlastně znamená konečné řešení židovské otázky?
Nadechla jsem se a pohleděla Erichovi zpříma do očí. „Jak to myslíš konečné řešení židovské otázky?"

Erich na sucho polkl a začal si nervózně hrát s prsty. Vím, že se zdráhá mi odpovědět. Myslel si, že mi to bude stačit a nebudu se v tom dále rýpat. Bohužel to se nestane.

„Anežko, tohle není to pravé pro tvé uši,"snažil se mne zviklat, ale já byla pevně rozhodnuta se dozvědět pravdu stůj co stůj.
„Proč tady vůbec jsi?"vypálila jsem upřímně. Popravdě mi tahle dějová linka unikala. „Myslím, že to víš."
„Chci, abys mi to řekl sám."
„Učit se."
„Co přesně?" Trvala jsem, aby řekl celou pravdu. I kdybych do něj musela rýpat celé hodiny, hodlala jsem to z něj vymámit.

Erich si otráveně povzdechl. „Jsi tak komplikovaná!"

„Čekám,"připomněla jsem mu lišácky. Zaculila jsem, když jej má poznámka dopálila. Ráda provokuji.
„Mám za něj brzy převzít pozici,"procedil skrz zaťaté zuby. Tak přece jen je to pravda. Na jednu stranu bych tuto možnost vítala, přece jen Erich je lepší než jeho otec. Zdá se.
„Co znamená brzy?"
„Nevím, Anežko. Můžeš mne přestat terorizovat otázkami?!"ohradil se otráveně.
„Promiň, ale tohle je velice důležité a závažné téma. Nenechám to jen tak. Navíc,"odmlčela jsem se, když mne něco napadlo, „myslila jsem, že je tvůj otec svobodný. Jak to že má syna?"

Erich se na mne vyčítavě zadíval a zachmuřil se. „Svou matku jsem nikdy nepoznal, vyrůstal jsem s otcem od malička. Prý byla herečka."
Svraštila jsem obočí. „Aha..."

Patrně se panu Grossovi vymstil život na volné noze a na svět přišel Erich. Přisvojil si ho za svého, ale zůstal i nadále svobodný.

„Zpátky k té židovské otázce. Co je zač?"
Erich semkl tvrdě čelist. „Vážně si myslíš, že by se budovaly takhle velké komplexy a najalo se mnoho vojáků, aby udržovali pořádek v táboře, zvlášť když jsme ve válce? Hitler určitě nerozhazuje vojenskou sílu jen tak zbytečně."
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
„Chytrá holka,"poznamenal, „Hitlerův záměr je proto jasný. Nikdy přece nechoval přílišné sympatie k Židům, Slovanům, Romům, homosexuálům. Určitě jsi četla Mein Kampf. Všechny do jednoho pochytal a nechal převést sem. Tohle není ledajaký tábor, je vyhlazovací."

Pusu jsem otevřela dokořán. Pane bože!
„To...to..."nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Slova mi uvízla v hrdle.
„Hlavně dýchej,"pokoušel se mne zklidnit, ale mé dýchání se čím dál více zrychlovalo. „Anežko, no tak! Jsi silná! Bojuj! Nádech, výdech!"

Nakonec jsem panický záchvat překonala. Erich měl pravdu. Jsem silná.

„Vy-vyhlazovací?"vydala jsem ze sebe přiškrceně. Zároveň se zadívala na tábor, který vypadal zcela prázdně a opuštěně. Nemohla to být pravda. Vždyť...odsoudit prosté a nevinné lidi k smrti? Proč? Nedokázala jsem najít jediný racionální důvod. Možná byli viníky krize a nevydařené války, ale tohle bylo příliš!

Jak to mohl táta dopustit?!

„Ano. Prosím, mlč o tom před kýmkoliv. Za prozrazení je nejvyšší trest, jestli rozumíš,"požádal mne.

Mlčky jsem přikývla na souhlas. Budu tichá jako myška. Zavřu si pusu na zámek. Spolehni se.

„Erichu, ty s nimi souhlasíš?"zeptala jsem se opatrně.
Erich se zatvářil pohoršeně a zamračil se. „Myslil jsem, že mne aspoň trochu znáš,"vyčetl mi.
Zaškaredila jsem se. „Takhle jsem to přece nemyslila. Jen se ptám, protože mi nepřipadáš jako jeden z nich."
„Samozřejmě, že nechci převzít otcovu roli. Příčí se mi dohlížet na tyhle jatka! Ale myslíš, že mám na výběr?! Nemám! Ale udělat se to musí," vyštěkl odevzdaně a zatahal se frustrovaně za vlasy.

„Vždy je nějaké východisko,"poznamenala jsem tiše. Erich se na mne nevěřícně zadíval a zavrtěl hlavou.
„Ty si žiješ jako v bavlnce, vůbec netušíš, jaké to je vyrůstat s mým otcem. Netušíš ani v nejmenším, jaké břemeno musím nést!"
Pohrdavě jsem si odfrkla. „Nehrej si laskavě na jediného mučedníka. Máš vždycky možnost se zříci svého poslání. Nemusíš být jako tvůj otec. A vyčítáš mi, že jsem se nenarodila v tvé kůži? Já na tom jsem dosti podobně, ale samozřejmě že jsi zahleděný do sebe, že to vůbec nevnímáš. Kolem tebe jsou mnohem horší případy! Probuď se!"

„Nemáš ponětí, jaké to je žít s m-"

„Ježiši Kriste! Přestaň se litovat! Já chápu, že tvůj otec je neuvěřitelný hnusák, hajzl a nevím, co ještě, ale to neznamená, že jej budeš na slovo poslouchat! Přece máš právo volby! Takže se vzchop a řekni mu pěkně od plic, co si o tomhle všem myslíš!"přerušila jsem ho otráveně.
„Jak se opovažuješ takhle mluvit o mém otci?!"pronesl rozzuřeně
„Halo? Země volá Ericha? Vždyť sis sám stěžoval, že jej tvůj otec hrozný,"poklepala jsem si nevěřícně na čelo.

Šplouchá mu na maják.

„To ještě neznamená, že jej nazveš takovými jmény! Jsi žena, ne nějaký dlaždič z dolu."
„Nestarej se o to, jak vystupuji. Vím, jak se mám chovat, ale pro takové lidi jako je tvůj otec, neznám a nepoužiji jiné výrazy."
„Křivdíš mu. Válka v každém z nás probouzí zlo."
„Kéž by, Erichu. Nicméně za tu dobu, co převzal funkci místo mého otce, poznala jsem, co je doopravdy zač."

Erich se posměšně zasmál. „Jaký tedy je, slečno psycholožko?"
„Zneužívá ubohé dívky, které jsou k nám zavlečeny z tábora, aby pracovaly v domě! Terorizuje obyvatele v okolí našeho stavení a dokonce mne uhodil! Na to, jak si tady hraješ na chudáčka, bys to měl vědět,"prskla jsem.
„Víš co? Je mi jedno, co říkáš. Klidně si vejdi dovnitř a zjednej si pořádek. Ať tě klidně zavřou společně s těmi krysami. Je mi to fuk!"odsekl popuzeně, když poukázal na tábor za námi.
„Pravda asi hodně bolí, co?!"vyčetla jsem mu, „jsi ubožák, vlastně jsi úplně stejný jako tvůj otec! Doufám, že jsi spokojený. Sbohem, blbče."

S tím jsem se vybrala nasupeně zpátky domů. S Erichem už nechci mít nic společného. Takového nafoukance a zároveň pokrytce jsem dlouho nepotkala.
Hned jak přijdu domů, zavolám otci a řeknu mu, že vím, co tady děláme a že si nepřeji, aby v této činnosti pokračoval.

A hlavně odsud vystrnadím Grossy.