Doba temna

XXV. Katastrofa

Po třech letech

Mladý voják, promrzlý na kost, se plahočil půdou zmáčenou sněhem. Sníh sice ustoupil, od té doby co se dostali za hranice Sovětského svazu, ale země byla rozbahněná a neschůdná. Těžké stroje a tanky se zabořovaly a zůstávaly uvězněny v bahně. Rota důstojníka Polnikova postupovala sice velmi pomalu k polskému území, ale měla přesně daný cíl. Od nejvyššího generála dostali jasný vzkaz, že mají dobýt Polsko a postupovat dál k Československu. Všem bylo koneckonců jasné, že Němci mají válku prohranou. Zbývalo tedy jen vytrvat a posečkat, dokud se plně nevzdají. Ale nikdo v to ani nedoufal. Museli tedy dobýt Berlín, aby Německo kapitulovalo.

A tak plnili rozkaz. Němci neustále ustupovali a vyhýbali se přímému boji. Andrej se nedivil. K Moskvě se ani nedostali, Leningrad se ukázal jako nedobytné město a Stalingrad jakbysmet. Andrej však nemohl tušit, že v Leningradu byla situace tak kritická, že občané byli nuceni během blokády jíst své spoluobčany, aby přežili. V rámci propagandy o nepřemožitelnosti Sovětského svazu se určité informace cíleně vynechaly anebo se pravda upravila k libosti Stalina.
Němci nyní přímo prchali zpět do své proklaté říše. Schovávali se pod Hitlerovou sukní. Aspoň se tak s kluky bavili po večerech.

O to více bylo těžší je pronásledovat. Němci po sobě zanechávali zpustošenou zemi a vypálené vesnice. Sehnat zásoby se stávalo čím dál více obtížnějším. Totálně vesnice vyplenili a ještě k tomu postříleli všechny obyvatele do jednoho a jejich bezvládná a nahá těla naházeli do masových hrobů, které se neobtěžovali ani vykopat, protože jim ruská rota byla v patách. Pás zemřelých se táhl poblíž lesa v houštinách.

To bylo poprvé, kdy se Andrej Zacharov pozvracel na frontě. Přesněji za celou tu dobu, kdy musel bojovat. Vojáci museli ta mrtvá těla samozřejmě pohřbít. To byl rozkaz od velitele roty, ale nikomu se nechtělo. Bylo to...neuvěřitelné.
Snad každá věková skupina měla mezi mrtvolami zastoupení. Přes malé kojence, kteří měli ty maličké hlavičky tak rozmasakrované, že vypadali, jako by jim je uřízli na gilotině, po starce. Pohled to byl skutečně hrozný. Jen velice a velice silné a chladné povahy tomu dokázaly čelit.

Andrej takový nebyl. Všude byla krev a vnitřnosti. Dokonce i uklouzl na rozemleté půdě a rozšlápl jednomu bezvládnému starci obličej, který se hned vlivem rozkladu a počasí rozpadl. Kousky masa měl ještě dva dny přimrzlé na podrážkách bot.

Postupovali šnečím tempem dále. Když se ruským vojákům přece jen podařilo osvobodit polskou vesnici plnou nevinných lidí, kteří museli odvádět veškeré zásoby jídla Němcům, dostalo se jim patřičných oslav. Všichni je vítali a ženy dokonce zahodily cudnost a líbaly cizí vojáky. Jen Andrej neměl štěstí. Jej nikdo nepolíbil. Ještě nikdy.

Po večerech, kdy už neviděli ani na krok, se zastavili a utábořili. V dáli se rozléhaly zvuky střelby a děl, které střílely na okolní doby a budovy. Dokonce měli k dispozici i světelný spektákl v podobě výbuchů, které spíše připomínaly ohromnou bouřku doprovázenou blesky. Vždy když padla puma, Andrej se zachvěl. Nikdy neměl zkušenosti s dělostřelectvem a byl za to rád, protože ty rány se nedaly vydržet. Navíc tyto bomby způsobovaly značné škody.
Nejhorší však byly granáty se střepinami. Na tom se shodli všichni u ohně, který plápolal ve tmě. Když se neprobíral Andrejův milostný život, kde jej nazývali panicem a posmívali se mu, tak se bavili o padlých kamarádech, kterým se stal osudným právě tento granát.

Granáty byly zlo samy o sobě. Neboť roztrhly člověka na kusy a ani jste nemrkli. Poskládat nebožtíkovo tělo zpátky se stávalo mnohdy nemožné, zvláště když granáty rozmetaly skupinu lidí. Docházelo tak k tomu, že mrtvoly pohřbívali třeba bez rukou, nebo bez nohou. Nemohli se dopočítat.
Byla to hrůza pohledět a Andrej tak přišel hned na počátku června 1941, kdy Německo konečně napadlo Sovětský svaz, o dva nejlepší kamarády z vysoké. Jejich učitel je nabádal, aby šli bojovat za svou vlast, ale nakonec sám válčit sám nešel.