Doba temna

XVI. Funkce před rodinou

Anežka

Doběhla jsem domů celá zpocená a zadýchaná. Ericha jsem nechala daleko za sebou a zcela jej ignorovala. Takového nafoukaného blbečka si nebudu všímat. Přehnal to a já si s ním nemám co říct, dokud se neomluví.

„Anežko! Kde jsi byla?!"zeptala se mne matka, jakmile jsem se objevila v kuchyni. Máma seděla u krbu a pletla ponožky z černé vlny. U nohou jí seděl Hans, jenž si hrál s vláčky.
„Byla jsem se projít s Erichem,"odvětila jsem jí nepříjemně. Věděla jsem se, že za mou špatnou náladu nemůže ona, ale nemohla jsem si odpustit nebýt na ní zlá.

Matka na mě vzhlédla a odložila jehlice do klína. Zkoumavě na mne hleděla, až svraštila obočí. Přešlápla jsem na místě.

„A kde ho máš?"podotkla chytře. V duchu jsem zaklela.
„Nevím. Co je mi po něm."
„Anežko, stalo se něco...?"
„Ne,"odsekla jsem.

Matka mi věnovala jeden ostrý pohled značící, že se z toho nevykroutím, ale nakonec si povzdechla a začala znovu plést. „Aspoň si sedni k nám. Moc času nám nevěnuješ, Anežko."

Chtěla jsem něco kousavého namítnout, ale když se na mne podíval i Hans se svýma velkýma psíma očkama, svolila jsem. Usedla jsem ke stolu a podložila si bradu dlaněmi.

„Tak povídej. Co se mezi vámi stalo?"ptala se matka zvědavě. Jehlice na sebe narazily, přičemž vydaly skřípavý zvuk.
„Co bych ti měla asi tak vykládat? Je stejný jako jeho otec,"utrousila jsem. Matka se suše a chápavě zasmála.
„Rozumím ti."

„Zdál se úplně jiný...takový...To je jedno,"pronesla jsem vyhýbavě. Pocítila jsem, jak se mi nahrnula červeň do tváří, a proto jsem odvrátila pohled, aby matka neměla blbé připomínky. Zrovna kolem kuchyně přešel Erich. Podíval se mým směrem a nafoukaně odešel nahoru. Převrátila jsem očima.

Jako malý fakan.

„Neříkej, že se ti líbí,"popíchla mne škádlivě. Otráveně jsem si povzdechla. O tomhle jsem mluvila.
„Mami..."
„Vždyť mně to můžeš říct,"ohradila se dotčeně.
„Jasně, jen si ze mne nedělej legraci. Nic mezi námi není."

A bylo?

„Ach, nakonec je to možná i dobře. Není z dobré rodiny,"přitakala mi a sehnula se pro další klubko vlny, aby upletla druhou ponožku.

Připravila jsem si kousavou poznámku ohledně toho, že my nejsme o nic lepší. Vždyť otec je ředitelem tábora smrti. Přišlo mi to pokrytecké. Mlčky jsem její připomínku přešla a zhluboka jsem se nadechla.

„Jdu zavolat otci."
„Proč?"ptala se zvědavě.
Občas mi připomíná Hanse, který má tyto otravné otázky pořád. „Chci jej prostě slyšet. Je pryč dlouho."
„Je určitě zaneprázdněný. Přece jen plní důležitou funkci,"odvětila mi matka, aby mne zviklala.
Musím s ním mluvit. Nenechám se zmanipulovat. „Musí si dělat i přestávky. Na mě si čas najde."

S tím jsem se zvedla a přešla k telefonu. Usmála jsem se nad prazvláštním tvarem. Pořád si na něj nemohu zvyknout. Táta jej přivezl domů teprve nedávno a volala jsem z něj jen jednou. Uchopila jsem sluchátko do ruky a z boku jsem pomocí kličky vyťukala číslo Berlína. V uchu mi zašuměly rádiové vlny a zanedlouho se ozval hlas ženy, která se starala o spojení.
„Dobrý den, co si přejete?"
„Dobrý, chtěla bych mluvit s mým otcem Reinhardem Hössem."
„Trvalé bydliště, prosím,"požádala mne zdvořile.
„Berlín, Storkower 25."
„Vydržte, spojím Vás."
„Děkuji,"odpověděla jsem ji vděčně a poslušně vyčkávala na spojení.

Čekala jsem asi kolem tří minut, než jsem zaslechla povědomé šustění a následně otcův hlas.

„Hösse u telefonu."
„Ahoj, tati. Tady Anežka,"pozdravila jsem jej plynulou němčinou. Pořád si ale myslím, že čeština je hezčí a zvučnější.

Rozhostilo se překvapené ticho. Slyšela jsem jeho zřetelný nádech i výdech.

„Anežko?! Proč mi voláš?"ptal se nepříjemně.

Žádné přivítání? Nic?

„Taky tě ráda slyším,"pronesla jsem sarkasticky. „Jak se máš?"
„Máme jednání, Anežko. Nemám čas,"odbyl mě. V dáli se ozývaly mužské hlasy, když se hlasitě dohadovaly.
„Tohle je důležitější,"trvala jsem na svém.
„Máš tři minuty."
„Co je to za tábor?"vybalila jsem na něj zprudka.

Otec se zarazil. Dlouhou dobu byl zticha. „O čem to mluvíš?"
„Tati, přestaň. Viděla jsem jej."
„Anežko, co si sakra myslíš, že děláš, když mi teď voláš?!"sykl nepřátelsky.
„Chtěla jsem vědět, jestli víš, čemu velíš."
„Proč bych nevěděl? Myslíš si, že jsem nějaký imbecil?!"
„Ne. Ale jak to můžeš dopustit?"zeptala jsem se nechápavě.
„Nemusím se ti tady svěřovat s ničím. Není to tvoje věc. Přestaň se v tom šťourat,"pohrozil mi.
„Tati, tam umírají nevinní lidí!"vyhrkla jsem nevěřícně.

Není přece možné, že je mu to jedno!!

„Anežko. Řekl jsem, nech toho."
„Ví o tom i máma? Nebo to tajíš před námi? Co kdyby ses obtěžoval nám to říct? Já s tím nechci mít nic společného!"křikla jsem na něj tlumeně.
„Co si na mě otvíráš hubu?!"štěkl, „zapomínáš snad na to, jak se máš chovat? Myslím, že jsem tě měl víc bít."
„Tati, to nemůžeš myslet vážně! Vždyť ty...pane bože! Já to nemůžu ani vyslovit. Je mi z toho špatně!"

„Mně je špatně z nich. Není to žádná ostuda a nechtěj po mně, abych měl výčitky svědomí."
Zalapala jsem po dechu. „Jsi odporný,"hlesla jsem tiše.
„Anežko! Tohle nebudu tolerovat. Hned jak se vrátím, tak ti najdu ženicha. Ten tě naučí pořádně poslouchat. O to se postarám,"pohrozil mi.
Nespokojeně jsem zavrčela. „Nikoho si nevezmu."
„To se pleteš, děvenko. Budeš dělat, co ti přikážu."
„Uteču z domova!"odsekla jsem mu vzpurně.
„Opovaž se. Poslal bych komando, které by tě přivedlo domů křičící a klidně kopající a už bys nikdy nevylezla ven,"sykl.

Nervózně jsem polkla. To jsem si to zavařila. „Nesnáším tě."
„Jednou mi budeš vděčná a prokážeš mi dostatečnou úctu. Domluvím se s Grossem ohledně sňatku."
„Prosím? Co s tím má společného on?!"
„Anežko, Anežko. Má přece schopného syna, který je připraven převzít jeho úřad. Je to správný Němec. Ideální manžel pro mou dceru."
„To radši skočím z mostu!"namítla jsem výhrůžně.
„Jak je libo..." A s tím ukončil naše spojení. Ve sluchátku mi zašumělo, a pak už se rozhostilo konečně ticho.

Upustila jsem sluchátko a s nevěřícným pohledem ve tváři jsem spadla na zem. Přitáhla si kolena k tělu a položila si na ně hlavu. Pocítila jsem, jak mi jedna slza dopadla na ruku.

Co jsem to provedla....

Ahoj!

Snad se vám líbí!:))