Doba temna

XI. Krása bolí

Amélie

Ubytovali nás do malé ubikace, kde byly pouze dvě železné postele s prožranými matracemi, které byly navíc špinavé a nejspíše pomočené, neboť uprostřed bila do očí divně páchnoucí skvrna. Kromě nich se tady nacházely trojpatrové palandy, které byly však už zabrány. Bydlelo nás tady patnáct, což bylo pro mne něco nepředstavitelného. Ta ztráta soukromí!

Táta spal na zemi, nejspíš nám chtěl vynahradit fakt, že jsme tady skončily kvůli němu. I když...ten muž s ledovýma očima nás ušetřil. Řekl, že kvůli mé pohledné tváři nás nezastřelí. Ale nevím, jestli tohle vězení je nějaká milost. Rozhodně se tady necítím bezpečně. Vězni jsou nebezpeční, hlídají si ostražitě postele a nestydí se i poprat, aby si zajistili jejich vlastnictví. Stranila jsem se jim, raději si nechávala vše líbit, poněvadž jsem nestála o marodku.
Nicméně pach z mé matrace nezmizel, ani když jsem ji obrátila. Ale říkala jsem si, že je to rozhodně lepší než spát na studené a tvrdé zemi. Musela jsem to vydržet.

Zpět k spoluvězňům. Jelikož jsme dostávali malé příděly jídla, často se kradlo. Dokonce se tu objevil i případ, kdy zavraždili jednoho muže kvůli misce polévky. Otřesné, ale takhle to tady chodilo.
Uprostřed cely se nacházelo špinavé umyvadlo a záchod, který nebyl nijak oddělen či zahalen. Museli jsme prostě vykonávat potřebu přede všemi. Já jsem tak chodila výjimečně jen v noci, nesnesla jsem ty pohledy lidí, když jsem šla čůrat. Radši jsem chodila ven.

Nesnášela jsem to tady. Byla to hrůza!

Nejhorší byly blechy, vši a různé jiné breberky. I když se místnosti často dezinfikovaly, nešlo zabránit jejich šíření. Pořád mne něco neustále kousalo po těle, nepomohlo si ani vyprat oblečení, protože jakmile jsem opět ulehla do postele, blechy si mne našly tak či tak. Matrace byly jako zastávky, na kterých blechy stály a čekaly na příslušný autobus.
Pokožka hlavy mne svědila, neboť se mi ve vlasech usadily vši. Nevěděla jsem, jak se jich zbavit a ostříhat si vlasy jsem odmítala. Ale nevěděla jsem, jak dlouho toto tajemství ještě udržím před esesáky, protože všem horlivě stříhali vlasy do hola bez ohledu na pohlaví.

Brzy nás však poslali jinam. Říkalo se tomu Malá pevnost a podle toho, co jsem slyšela, se zde zavírali političtí vězni. To jsme byli my!
Dovlekli nás tam a zavřeli do nové cely. Otce odvlekli do mužské části, my s matkou jsme zůstaly spolu. Musely jsme pracovat šestnáct hodin denně, většinou jsme čistily uniformy příslušníkům SS a českým četníkům, kteří na nás dohlíželi, nebo jsme občas vypomáhaly v kuchyních, kde jsme stejně vařily jen z vody. Doslova.

Na snídani vězni dostávali náhražkovou kávu, k obědu většinou nějakou řídkou kroupovou polévku, jež chutnala odporně, že mi krkem lezla velice těžko. První den jsem ji vyzvracela. No, a na večeři jsme dostali suchý, okoralý chleba, jenž jsem trávila dost dlouho a bolelo mne z něj břicho.

Během tří dnů jsme s matkou podstatně zhubly, asi osm kilo. Matka však na tom byla hůř než já. V obličeji děsně zestárla, vypadala jako stařenka. Nepoznávala jsem ji. Pracovala nesmírně tvrdě, ostatně jako všichni vězni, ale vybíralo si to svou daň. Na zádech se jí vytvořil hrb a na rukou měla ošklivé puchýře, které pokaždé praskly, když jen uchopila lžíci. Prsa se jí zmenšila a jaksi povadla. I mně vyčnívaly žebra a lícní kosti. Nelíbilo se mi to.

V Malé místnosti jsme byly často vyslýchány. Chodily jsme tam po jedné a mohu říci, že se klepu, jen když si představím, že tam budu muset jít zase. Výslechy měl pod palcem Heinrich Jöckell, kterému ale nikdo neřekl jinak než Piňďa. Samozřejmě, že se nikdo neodvážil mu to říci do očí, neboť byl natolik brutální, že by dotyčného zbil do němoty židlí.
Tuto přezdívku si vysloužil díky své výšce, neboť nebyl o moc větší než patnáctiletá dívka či kluk. Nosil podpatky, které aspoň trochu napomohly k tomu, že nevypadal jako hobit, nicméně jsme všichni věděli pravdu.