Doba temna

XVIII. Dva různé póly

Anežka

Nehodlala jsem jen tak přihlížet tomu, že otec totálně zešílel. Nemohla jsem přece dopustit, aby zemřelo tolik nevinných lidí! Byla jsem dcerou svého otce, a tak se ode mě čekala nějaká loajalita, ale tohle po mně nikdo nemohl chtít! Nebudu přihlížet tomu hromadnému vraždění a už vůbec si nevezmu Ericha!

Otec musel být šílený, když si myslel, že dobrovolně přistoupím na jejich hru.
Pche! To sotva!

Sbalila jsem si věci, které jsem si uložila do prostého kožešinového vaku. Vzala jsem si sebou nějaké halenky a jedny kalhoty pro případ, že bych potřebovala nové. Následně jsem se vkradla do kuchyně, odkud jsem si sebrala půl krajíce chleba a půlku sýra.

Opatrně jsem se obula a nenápadně opustila náš dům. Přešla jsem nezpozorovaně přes nádvoří, a než jsem úplně utekla pryč, ještě se ohlédla. V duchu se rozloučila se svou nevinnou matkou, která nemůže za to, do koho se zamilovala. Láska dělá divy a donutí vás přehlédnout chyby toho druhého. Nemyslím si však, že souhlasí s tím, co se v táboře děje, na to je má matka příliš hodná a starostlivá. Kdyby tomu mohla zabránit, udělala by to. Ale ženy nemají vůbec žádná práva, nemůžou se jen tak vzepřít manželovi.

Ještě jsem poslala vzdušnou pusu svému bratříčkovi, protože jsem jako starší sestra měla ten pud, že jej musím ochraňovat před vším zlým. I před otcovým vlivem. Nemohla jsem dopustit, aby jej vychovali v takovém duchu, aby pak převzal jeho post.

Ne. Můj bratr toho nebude součástí. Válka přece nemohla být tak dlouhá. I když už trvá čtyři roky.

A proto utíkáš...tím ho ochráníš tedy...

Čtyři proklaté roky! Vím, že bych si neměla stěžovat, protože si žiji téměř jako v bavlnce. Mám dostatek jídla, tepla, pevnou střechu pod hlavou. Mne se válka jako taková vůbec nedotkla. Nedokázala jsem si představit tu masu lidí, kteří neměli kde se skrýt a žili v bídě na ulici a marně prosili Boha o milost.

Ten nás všechny navždy opustil.

Vydala jsem se pryč, jakmile vysvitlo slunce na obzoru. Přísahala bych, že jsem v nejvyšším patře našeho domu viděla v okně Erichovu tvář.



*

Byla jsem asi kilometr před táborem. Zřetelně jsem cítila popel a nepříjemný kouř valící se z komínů. Zamračila jsem se. Ten zápach byl podivně nasládlý, v životě jsem nic takového necítila. Čím to asi topí? Určitě něčím příšerně levným, aby ušetřili. Přece jen v táboře žili desítky Židů, klidně by je nechali zemřít mrazem.
Mělo mi to dojít už tehdy, když jsme bydleli v Berlíně. Všichni jim ubližovali, bili je, ponižovali.

Uslyšela jsem štěkot psů a křik mužských hlasů. Zpozorněla jsem a přikrčila se za keřem, aby mne neviděli. Běželi mým směrem. Vylekala jsem se, div si nenačurala do kalhot.
To, co mne však udivilo, bylo, že tato skupinka tří mužů se dvěma psi pronásledovala spoře oděnou hnědovlásku, která pelášila ke mně. Měla obdivuhodný náskok. Neváhala jsem ani minutu. Byla jsem připravena jí pomoct.

Zvedla jsem se na nohy a zamávala na ni. Za mnou se rozprostírala rokle, kde bychom se mohly schovat. Tato rokle byla krytá silnou vrstvou keřů a jiných houštin, takže by můj plán měl být úspěšný.

Dívka se zastavila a vyděšeně na mne hleděla. Štěkot psů zesílil. Poplašeně jsem na ni mávala a ukazovala ji, aby běžela za mnou. Hnědovláska se však ani nehnula. Chápala jsem, že mi nedůvěřuje. Byla zlá doba. Ale opravdu jsem neměla zlé úmysly.
Zaúpěla jsem, když křik mužů taktéž zesílil. Neměly jsme dost času.