Doba temna

XIV. Nastav druhou tvář

Amélie

Madam Frída mne dovlekla dovnitř bývalé kasárny, která nyní fungovala jako nevěstinec. Ovšem interiér tohoto zařízení byl velice útulně zařízený, že bych jen stěží poznala, jaká je jeho opravdová funkce. Uprostřed kasárny se nacházel podlouhlý, asi čtyři metry dlouhý barový pult, za kterým seděly dvě ženy. Na pultu se krásně vyjímala lampa, jež byla zrovna vypnuta. Ženy vypadaly podobně jako madam Frída, jen jim chybělo asi padesát kilo. Nejvíce jsem se zaměřila na jejich oděvy, neboť byly oblečeny do německých uniforem a na hlavách měly posazeny slušivé barety, které doplnily zářivě rudým odstínem rtěnky.

Madam Frída jim pokynula pohledem, když jsme procházely kolem. Obě ženy, které byly mimochodem blonďaté a oči se jim leskly jako studánky, mne obdařily nepříjemnými pohledy, které byly kyselé jako citrón. Prohlédly si mne od hlavy k patě, a pak Frídu pobídly, aby šla dál jako znamení, že jsem prošla jejich výběrem.

Nevím, jestli bych jim měla být vděčná.

Kolem tohoto pultu byla rozestavěna kožená křesílka s nejrůznějšími exotickými vzory šelem a přírody, na kterých seděly spoře oděné ženy, dokonce i mladé dívky, kterým nemohlo být více než patnáct let. Ve tvářích měly nepřítomné pohledy a čekaly, až si pro ně přijde nějaký voják či vězeň, aby si s nimi užil chvilku radovánek. Zvláštní pozornost jsem věnovala jejich modřinám, které svítily jako výstražné majáky. Měla jsem co dělat, abych nevzala nohy na ramena. Což jsem mimochodem nemohla. Čekala by mne jistá smrt.

Skončila bych v nebi?

Ošila jsem se nad představou, že budu nucena dělat tu stejnou práci. Navíc nedobrovolně. Pochybovala jsem, že by kterákoliv z nich byla ochotna tuto práci vykonávat s chutí a dobrovolně. Všechny zde (patrně) byly zavlečeny násilím. Štítila jsem se tu, nechtěla tu být.

„Běž se osprchovat a na posteli si obleč nové šaty. Pak za tebou přijdu a vyřešíme dnešní noc,"poručila mi pevným hlasem, po kterém mi naskákala husí kůže. Mlčky jsem přikývla a vešla dovnitř nejspíše svého dočasného pokoje.

Madam Frída ani nečekala, až se jí uráčím odpovědět a hned se otočila na patě a zmizela neznámo kam. Pokrčila jsem nad tím rameny, stejně jsem se v její přítomnosti necítila dobře.
Pokoj byl maličký, uvnitř se nacházela jen postel, která byla čerstvě povlečena sněhově bílým povlečením.

Nejraději bych hned skočila do této postele a zachumlala se v ní, neboť už je to opravdu dlouho od doby, kdy jsem naposledy spala v pravé a nefalšované posteli s matrací, která nebyla pomočená a prolezlá hmyzem naskrz a peřinou a polštářem.

Ale věděla jsem, že tím bych si vysloužila trest.

Vyšla jsem na chodbu a začala hledat koupelnu. Nemusela jsem chodit daleko, nacházela se hned vedle mého pokoje. Má bosá chodidla vydávala ťapkavé zvuky, když jsem procházela po studených kachlích koupelny.
Uvnitř to také nebyl luxusní. V rohu se tísnil malý záchod, který spíše vypadal jako vědro. Vedle něj byla zabudována ve stěně hlavice na koupání a samotný sprchový kout nebyl kryt žádnou plentou.

Zhluboka jsem se nadechla. Nemohla jsem přece čekat lepší podmínky. Něco mi stejně říká, že tady se mám mnohem lépe, než kdybych bydlela s ostatními vězni.

Ale za jakou cenu?

V rychlosti jsem se osprchovala, protože tekla samozřejmě jen ledová voda. Zuby mi zimou drkotaly a já měla co dělat, abych se neproměnila v ledovec. Osušila jsem se podivně nahnědlým ručníkem a pelášila zpět do pokoje, kde už na mne čekaly šaty.