Doba temna

XXI. Zrada

Amélie

Ráno přišlo bohužel až moc brzo, a tak jsem se probudila za zvuku trylkujících ptáků, kteří přelétávali přes mýtinu, kde jsme se utábořily. Znaveně jsem se protáhla a zadívala se na Anežku, která ještě pravidelně oddechovala a mračila se ve spánku. Asi má zlé sny.

Ostatně se jí nedivím, taky jsem je měla. A nemyslím si, že přestanou. Tyhle následky si ponesu do konce života. Vždy když zavřu oči, představím si, co se asi tak stalo s mou matkou. Co by tak mohlo být ve sprchách, že je to všechny hromadně zabilo?

Mohla by to být opravdu horká a žhavá voda, která seškvařila jejich kůže na kost, až cítili vlastní nasládlou vůni masa, které se připeklo? Raději jsem si nepředstavovala detaily, ale na tom nesešlo, protože můj mozek vysílal signály spánkovým buňkám, které tuto možnost dokonale přehrály, když jsem spala.

Marně jsem doufala, že mí rodiče zemřeli bezbolestně a rychle. Ale postupně jsem v to přestávala věřit.
Tak moc jsem se bála, že se budu muset vrátit na to ohavné místo. Teď, když jsem samozřejmě utekla, jsem mohla doufat jen v jedno - a to smrt. Byla by pro mne vysvobozením, protože snášet nelidské podmínky tábora, bylo nad mé síly.

Začala jsem se třást, když rosa zamokřila mou košili. Mohla jsem doufat jen marně, že mi stačí uschnout včas. Jelikož jsme si nemohly rozdělat oheň, má naděje pohasla.
Strnula jsem v pohybu, když se v dáli rozezněl štěkot psů. Vytřeštila jsem oči. Nebylo to úplně daleko od nás. Vystřelila jsem do stoje, čímž jsem kopla do Anežčina batůžku, který se vysypal. Zaklela jsem a začala sbírat její oblečky dovnitř. Ulevilo se mi, když pecen chleba zůstal uvnitř a nenamočil se či nezašpinil od hlíny. Co bychom pak jedly?

Anežka se vlivem mé nešikovnosti probudila a zmateně na mě pohlédla.
„Co se děje?" zívla a prohrábla si pletence jejích blond kudrnatých vlasů. Záviděla jsem jí její nepoddajnou hřívu.
„Jsou tady!" sykla jsem vystrašeně, čímž jsem jí totálně odzbrojila. Anežka mne hned pochopila. Také urychleně vstala a vytrhla mi batoh z ruky. Pak se však zarazila.
„Tady. Hoď si to na sebe a mizíme!" oznámila mi, když z ruksaku vylovila jezdecké kalhoty.
Nečekala jsem ani minutu a oblékla si je na své holé nohy. Ovanulo mne příjemné teplo.

Psi znovu divoce zaštěkali, což byl pro nás jasný signál, abychom se ráčily pohnout z místa. A tak jsme opět běžely neznámo kam. Zkrátka tam, kam nás nohy nesly.

Mohly jsme jen marně doufat, že je setřeseme z našich stop, ale byly jsme realistky. Psi nás mohli stopovat bez větších přestávek dost dlouho na to, aby nás obě chytily. Kdežto my jsme nemohly dělat tolik zastávek a neměly jsme se jak schovat.


*

Po poledni jsme se zastavily, abychom se vydýchaly. Zamračila jsem se, protože nás Anežka nepochopeným důvodem vedla k obytné části této pustiny. Nemohly jsme se přece jen tak ukázat před domem nějaké rodiny v roztrhaných šatech a špinavé jako horníci a prosit je o pomoc. Nikdo z nich by si určitě nevzal tu zodpovědnost za svou rodinu, kdyby je načapali, že schovávají hledané osoby.

Proto jsem nechápala její záměr. Poznala jsem, že je nesvá a po celou dobu běhu se mnou ani nepromluvila. Nad něčím vehementně dumala, ale nemohla jsem přijít na to, co to může být.

„Podívej, řekněme si to na rovinu,"začala jsem udýchaně, „proč směřujeme k tomu velkému domu?"
Anežka se prudce napřímila a roztěkaně hleděla na mne a na dům, který byl od nás vzdálen asi kilometr. „Nevím. Snažím se jej oběhnout,"odsekla vyhýbavě.
„Opravdu?"
„Ano. Ty mi nevěříš?" ptala se nechápavě, když si hřbetem ruky stírala pot z čela.
„Měly bychom se vyhýbat lidem,"odvětila jsem v naději, že se tak vyhneme konfliktu. Ale když se Anežka zamračila, došlo mi, že to bude nutné.

„A proč? Vždyť by nám mohli pomoct! Copak si myslíš, že budeme mít pořád dost zásob jídla? Já neumím lovit! Ty snad ano?!" rozkřikla se.
Zhluboka jsem se nadechla. „Máš pravdu...já jen, že jim moc nevěřím."

Anežčiny rysy se zjemnily. „Rozumím ti, že jim nevěříš a máš pro to všechny důvody světa. Také vím, že musíme být opatrné, protože na světě je už tak plno zlých lidí, kteří jen touží po příležitosti, aby mohli shrábnout velký a těžký měšec,"přitakala mi.
„Tak o co jde?" trvala jsem na svém. Tomuto domu jsme se mohly vyhnout tolikrát, že se mi nechce věřit, že je to náhoda.
Anežka si nervózně skousla ret. „Nezlob se na mne, Amélie,"začala mučivě, „ale musím vidět svou matku!"
Zalapala jsem po dechu. „To nemyslíš vážně!"

Anežka se zatvářila provinile, ale pro jistotu mlčela.
„Tak ty se zavedeš domů a mne tady jen tak necháš samotnou?!" vyhrkla jsem nevěřícně a celý svět se mnou zatočil. V srdci mne bolestivě píchlo, když jsem pochopila její záměr. Zradila mne.

„Ne! Tak to není!" bránila se slabě, ale dalo se to vyčíst stejně snadno jako namazat chléb máslem. Měla to v plánu.
„Nevěš mi bulíky na nos! Já ti věřila! Copak jsi to za stvůru!" hlesla jsem plačtivě.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že všichni lidé kolem mne jsou zlí a podlí. Hlavně mi mazala med kolem huby a snažila se mne přesvědčit, že ona taková není!
Copak na světě není nikdo, kdo mi pomůže?!

Mami! Tati!
Pomozte...

„Amélie! Opravdu to tak není!"
„Tak běž. Už se určitě nemůžeš dočkat,"zasyčela jsem nepřátelsky. „Ty kalhoty ti samozřejmě vrátím, o to se nemusíš bát,"dodala jsem a začala si je svlékat.

„Neblázni! Prosím! Nech si je!" prosila mne.
Já jsem však byla tvrdohlavá. Sundala jsem si je a hodila jí je na obličej. Ovanul mne chlad, ale musela jsem být silná, a tak jsem tu myšlenku vytěsnila z hlavy.
„Pospěš si! Určitě se už podává večeře,"zaškaredila jsem se a na malou milisekundu zalitovala, že jsem na ni taková hnusná, ale hned jsem si to rozmyslela.

Má, co si zaslouží!

„Amélie..."vykoktala posmutněle.
„Sbohem,"rozloučila jsem se nepřátelsky a ani nepočkala, až mi odpoví. Prošla jsem kolem ní a mlčky sešla malý kopec dolů.

Sykla jsem, když jsem si opět rozřízla nějaké strupy na chodidlech, ale donutila se pokračovat dále. Musím. Nemám na výběr. Je to buď útěk, nebo smrt.

Poslední, co jsem uslyšela, byl tichý vzlykot, a pak už nic, jen šustění trávy.

Ahoj!
Tohle jsem prvně neměla vůbec v plánu, ale možná je to tak lepší. Uvidíme!