Doba temna

XV. Smrt je mým řemeslem

Amélie

Zamrzla jsem v pohybu, když se vrata vagonu s vrzáním otevřely. Všichni jsme polekaně vykřikli. Hlavně díky tomu, co řekla starší žena. Všechny nás vyděsila. Oprávněně?

Vojáci a hlavně esesáci na nás křičeli, ať vylezeme ven. Je důležité jim říkat pravým jménem. Neřekla bych, že každí vojáci by prováděli tyhle hrůzy, kterým jsem čelila v předchozím táboře. Nikomu se však vylézt nechtělo. Dokonce jsem zaslechla štěkot psů a později i křik lidí z přednějších vagonů. Ztuhla mi krev v žilách.

Prosím...

Vtom dovnitř vlezl německý voják s typickou uniformou doplněnou o hákový kříž a začal štěkat rozkazy. Když se zvedla jen hrstka, namířil na nás pušku. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nechtěla jsem zemřít. Pomohla jsem vstát otci i matce a po jednotlivcích jsme sestupovali z vagonu dolů na široké prostranství. Podivila jsem se, kolik přede mnou stálo lidí.
Slyšela jsem jekot a pláč dětí, které se snažily matky úpěnlivě utišit, ale nemohly. I já bych nejradši propadla v šílenství a nechala si oči vyplakat. Ale musila jsem zůstat silná. Aspoň kvůli našim, aby věděli, že jsem to nevzdala a že to společně zvládneme.

A za Hynka.

Všude okolo nás byli esesáci s nabitými puškami. To nebylo všechno. Tento pozemek kryl asi tři metry vysoký ostnatý drát. Připadala jsem si jako zvíře zavřené v kleci. Pomyslila jsem si, že je to snad ještě horší místo než předchozí tábor. Čím jsem si to zasloužila?

Neviděla jsem, kde až vlak končí, protože měl hodně vagonů. Nicméně na jeho konci jsem si všimla cihlové stavby, jež připomínala hradby, a koleje vedly vlastně přes tunel vybudovaný v hradbách.

„Hněte sebou!"křičeli na nás důstojníci a celou hordu vyplašených lidí hnali k rampě, kolem které postávali muži s bílými plášti. Doktoři! Ti otci určitě pomůžou!

Ohlédla jsem se na tátu, jenž klopýtal za námi. Podle grimas jsem poznala, že trpí. Neskutečně jsem tyhle pocity prožívala s ním. Dávala jsem si za vinu, že mu tolik ublížili. Tedy...že jsem ho odsoudila a ani jednou jsem jej nenavštívila. Ale nedalo se. Dost nás v Malé pevnosti hlídali. Ale...nejde mi přes ústa, že bych jej asi nenavštívila ani tak. Nemohla jsem přenést přes srdce, že kvůli němu jsme tady skončili. A že Hynek...

Modlila jsem se každým večerem o Hynkovu duši. Prosila jsem Boha, aby jej ušetřil. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to nemá cenu. Určitě si tam Hynka nechali a bavili se tím, že jej mučili. Knedlík mi uvízl v krku, když jsem si představila, jak krutí asi byli. A vzlykla jsem, když si uvědomila, že jsme tam Hynka taky nechali. Kvůli nám musel čelit hodinovému bití, posměškům, ponižování, trhání nehtů za živa...
Popravdě jsem nechtěla přemýšlet nad dalšími typy mučení, i když mi jedna žena, Rosa, povídala o tom, jak ji samotnou mučili a její muž mučení nakonec podlehl. Vzpomněla jsem si, že jim rozmlátili prsty kladivem...

Dostali jsme se k rampě, kterou procházeli všichni přítomní lidé. Všimla jsem si, že zde byla zastoupena každá věková skupina, tudíž šlo jen horko těžko poznat, za jakým účelem zde byli transportováni. Proč by děti vozili do pracovních táborů? Co tady budou dělat?

Pak jsem si vzpomněla, co říkala ta žena. Tábor smrti...

Zalapala jsem po dechu. Všude kolem mne se to hemžilo Židy. Do očí mi bily jejich žluté Davidovy hvězdy přišité ke kabátcům nebo na rukávy.
Tak přece jen je to pravda...

Lékaři dělili tuto nesourodou a velkou skupinu na dvě. Jedni šli doleva a druzí doprava. Nebyla jsem s to určit, proč tomu tak bylo. Ale jakmile jsem se dostala na řadu, poznala jsem. Procházela jsem s matkou a otcem, který se jen tak tak držel s námi bok po boku po rampě. Lékaři se na nás vlídně usmívali, byla jsem z nich nesvá. Zvláště z jednoho mladého, asi kolem třiceti let starého muže, jehož čupřina vlasů byla hnědá a oči jakbysmet. Ten se usmíval nejvřeleji.