Doba temna

IV. Hořké slzy

Anežka

Dnes je čtvrtého června 1942. Pro Němce, a tudíž i pro mne, by to měl být opravdu smutný den plný hořkosti vůči československému národu. Ale necítila jsem to tak. Aby mne mrzela něčí smrt, musela bych nešťastníka dobře znát, leč pro mne byl jen cizím člověkem, byť s významným postavením.
Navíc jsem byla vychována v jiném duchu než ostatní německé děti. Samozřejmě jsem z nějaké části uznávala nový režim, který se ujal v roce 1933, ale má maminka měla co do výchovy také mluvit. Koneckonců ona byla hospodyně a zároveň se o mne starala, takže mne nejvíce ovlivnila.

Dnešním ránem, přesněji okolo páté hodiny ranní zemřel říšský protektor SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, jenž se staral o správu protektorátu Čechy a Morava. Zemřel na následky zranění z atentátu, který na něj byl spáchán dvacátého sedmého května. Na jeho vůz hodili atentátníci granát, který jej poranil, jelikož exploze vysklila okna přijíždějící tramvaje a střepy tak zasáhly Heydricha do oblasti hrudníku a krku. Měl zlomené žebro, protrhlou bránici i slezinu. Přestože požadoval Heydrich špičkového německého doktora, musel být hned operován v nemocnici Na Bulovce. Bohužel zranění byla natolik vážná, že upadl do kómatu a následující den zemřel.

Jen když jsem četla plakát, který otiskli v novinách, nestačila jsem se divit, jak moc Němcům záleželo na tom, aby se viníci našli. Vypsali na ně deseti miliónovou odměnu.
Otec musel odjet zpět do Německa. Dostal přímý rozkaz od Hitlera, který byl sám velice rozzuřený ohledně atentátu. Svolal všechny své důvěrné podřízené k poradě. Mezi ně samozřejmě patřil i táta.

K nám byl povolán jiný muž, jistý Gross, jenž měl tátu zastupovat v době jeho nepřítomnosti. Nevěděla jsem vůbec, kdo to je. Ani máma ne. Nepřekvapilo by mne, kdyby jej neznal dokonce ani táta. Každopádně pan Gross měl dorazit časně po obědě. Přestože byly už dvě hodiny odpolední a slunce vysvitlo vysoko na obzor, zástupce ředitele si dával na čas. Ještě nedorazil.

Uhladila jsem své azurové šaty, které mi svou barvou připomínaly moře a písčité pláže na jihu Francie, kde jsme strávili naši první rodinnou dovolenou.
Vytáhla jsem si do pasu tělové silonky, jež fikaně schovávaly pravou krásu mých hubených nohou.

„Anežko!"zavolala na mne máma z přízemí našeho dočasného domečku. Otec mohl být předělen někam jinde, když Heydrich zemřel.
Přidala jsem do kroku a přiběhla do kuchyně, kde matka postávala u okna a částečně se schovávala za záclonu.
Vždy jsem obdivovala její nepoddajné zlatavé vlasy, které na slunci zářily jako drahokamy. Mé byly špinavě blond, obyčejné, ničím nezajímavé.
„Mami?"sykla jsem, „mami?!"
Matka konečně odtrhla zrak od okna a zadívala se na mne. Polkla jsem, neboť jsem si hned všimla obav v jejích očích.

„Pojď sem a buď zticha."
Přešla jsem nervózně k ní. Nevěděla jsem, co ji tak rozhodilo. Bála jsem se, že to bude něco strašného.

Pohlédla jsem taktéž z okna a nakrčila obočí. Pan Gross právě přijel svým černým vozem s osobním řidičem, který měl výrazný knírek. Typický styl pro Němce, neboť jejich vzorem byl Hitler. Myslím, že toho pána s knírkem a působivou schopností řečnit jistě znáte. Udával trendy.

„No...už přijel,"pokrčila jsem ledabyle rameny a pohlédla na matku, která mě nepřestávala děsit. Nespouštěla oči z obézního Grosse, který se procházel naším dvorem a nejspíše hledal vchod dovnitř.

„Tenhle ne,"zaúpěla jemně.
„Cože? Jak to myslíš?"
„Známe se..."odvětila mi provinile.
„Co? A proč jsi mi to neřekla, když jsem se ptala poprvé?"vyštěkla jsem nepříjemně. Věšela mi bulíky na nos!
„Nevěděla jsem, že je to Ernst Gross! Víš, kolik Grossů existuje?!"zpražila mě pohledem. Určitě se jí nelíbilo, že jsem na ni vyjela. I mně to teď přišlo hloupé.

„Aha...promiň. A co je na něm tak špatného?"zeptala jsem se zvědavě.
„Dříve...jsem se mu dost líbila. A pořád líbím. Nemůže překousnout, že si mě nakonec vzal Reinhard."
„Oho! Ty jsi mu zlomila srdce!"vyhrkla jsem zaskočeně, a pak se zasmála. K mé matce to nešlo dohromady. Je taková hodná a tichá, není koketní typ.

„Tak to vůbec nebylo!"ohradila se dotčeně, „nikomu jsem srdce nezlomila. Ernst byl hrozný. Nedokázal pochopit, že jej nikdy nebudu chtít. Neustále za mnou chodil a byl neodbytný. Dokonce to zašlo až tak daleko, že rodiče museli zajít na policii,"vysvětlila mi.

„Páni..."vydechla jsem zaskočeně. Zároveň se zaškaredila, neboť mi bylo jasné, za jakým hlavním důvodem zde Gross přijel. Chce nám dělat peklo a znovu se pokusit navázat vztah s matkou. Navíc když je táta pryč, má to ještě snazší, protože ho nikdo nezastaví.

Po večeři jsem se vydala do svého pokoje. Chtěla jsem si ještě chvíli číst, a pak jít spát. Naštěstí nás pan Gross nepoctil svou návštěvou u stolu, a proto jsme si obě oddechly. Bohužel jsme se s ním musely setkat. Plně jsem pochopila, co se matce na něm nelíbilo. Byl slizký jako slimák a měl sexistické narážky. Navíc jeho hnědé uhrančivé oči vypadaly až moc šíleně, neboť je měl daleko od sebe a věčně vypoulené.

Vyšla jsem schody pokryté červeným kobercem s asijskými vzory, ale zarazila se, když se zničehonic přede mnou objevil Gross. Jeho mohutná postava vytvořila stín, který mne perfektně skryl.

„Warum bist du nicht in schwarz gekleidet?"

„Um...prosím?"zeptala jsem se česky. Samozřejmě že jsem uměla německy, ale zvykla jsem si více na češtinu, neboť nejvíce času trávím s mámou, a jinak než česky spolu nemluvíme. Německy mluvím jen s otcem.

„Ty snad neumíš německy, nebo co?!"zahřměl rozhněvaně, ale pořád na mne mluvil svou perfektní a plynulou němčinou. Já nesnáším němčinu. Je tvrdá a není tak zvučná a krásná jako český jazyk.
„Umím,"odvětila jsem německy.
„Jak se vůbec opovažuješ na mne mluvit tou hnusnou hatmatilkou?!"

„Je to můj rodný jazyk, stejně tak jako němčina..."
„Reinhard by měl být na tebe přísný. Jsi už žena na vdávání a nikdo si tě nevezme, protože dáváš najevo svůj odporný původ. Tvá matka byla úplně stejná!"
„Takhle o mé matce nemluvte!"štěkla jsem naštvaně.
„Nezvyšuj na mne hlas, ty malá mrcho!"prskl, div se nepoplival.
„Co si to dovolujete?! Neznamená to, že když jste starší, že mne můžete urážet. Taky s vámi mluvím slušně!"

„Pche! To jsem si mohl myslet! Celá Ludmila! Také byla vždy arogantní a drzá," pronesl pohrdavě, načež jsem se zamračila, poněvadž urážel mou matku. Tento tlusťoch mne začíná neskutečně vytáčet. A to jej znám pouhý den, ani vlastně ne.

„Podle mámy jste byl, vy, ten slizký had, který jí nedal pokoj a pronásledoval ji,"odsekla jsem vzpurně. Za rodinu bych se vrhla i do plamenů, nemohla jsem jen stát a poslouchat, jak na ni nadává.

Vzápětí se ozvala pleskavá rána. Hlava se mi otočila o sto osmdesát stupňů, až jsem chytila se za postižené líčko. Vyťal mi políček!
Ublíženě jsem na něj hleděla. Líčko bylo v jednom ohni, snažila jsem se nerozbrečet, ale nebyla jsem zvyklá na facky. Rodiče mi vždy říkali, že jsem byla hodné dítě, nikdy mne nebili, tudíž si slzy postavily hlavu a já cítila, kterak mi stékají po tvářích.

„Příště si sakra dobře rozmysli, jak se mnou budeš mluvit, protože nebudu tak jemný, jako jsem byl teď,"sykl varovně a s tím se odpotácel pryč.

Jeho dunivé kroky se ještě dlouhou dobu nesly ozvěnou.

Ahoj!
Snad se vám líbí:))

@LuckaZMnozirny díl věnuji tobě, za úžasnou podporu! Užij si jej! :*