Doba temna

XVII. Poctivost

Amélie

Vězeň, který se mi představil jako Helmut, mne vedl táborem k madam Frídě. Helmut byl židovský Němec, jenž zde pobýval už půl roku. Nedokázala jsem si představit tady žít tak dlouho. Vůbec nevypadal zdravě, navíc jej každou chvilkou přepadávaly silné záchvaty kašle. Všimla jsem si, že vykašlává krev.

Cestou jsme potkávali hodně vězňů, kteří na tom byli dosti podobně jako Helmut. Stáli ve skupinkách na veřejném prostranství a kolem nich chodili esesáci a pečlivě hlídali každého, kdo by si dovolil sednout. Nedokázala jsem určit, jak dlouho takhle musí stát, ale podle jejich vyčerpaných a ztrápených výrazů jsem pochopila, že klidně půl dne.

Polkla jsem a pospíšila si, abych udržela s Helmutem krok. Procházeli jsme kolem latrín, odkud se linul odporný pach výkalů. Musela jsem si dát ruku před ústa, abych se nepozvracela. V rychlosti jsem se koukla dovnitř a překvapeně vyjekla, když mísy přetékaly hnědým zlatem.

Na hygienu příliš asi nedbají...

Cítila jsem se tak neskutečně osaměle a zranitelně. Otec šel s námi, ale pak jej přidělili ke starcům a postiženým jedincům, či prostě zraněným mužům, kteří čekali, až na ně přijde řada, aby se mohli vysprchovat. Přece jen by to nebylo příjemné, abychom šli do sprch i s mužským pohlavím.

Nechtěla jsem nad tím přemýšlet...ale asi to dávalo smysl.
Hned na začátku oddělit slabé od silných a zbavit se jich. Přece jen, krmit tolik hladových krků bylo asi nákladné, proto se schýlili k tomuto rozhodnutí. Potřebovali jen schopné jedince, kteří by vydrželi dlouho tyto nelidské a tvrdé životní podmínky.

Jak dlouho to ale mohl člověk vydržet?

Helmut je tady šest měsíců a už teď je sedřený jako mezek. Tohle nebylo normální. Nechápala jsem, proč musí vězni tak tvrdě pracovat. Proč nedostávají dostatečné příděly jídla, aby měli sílu pracovat? Nepotřebují co největší množství pracovní síly, zvlášť když je válka? Na co tady vůbec jsme?

Jediné možné řešení a smysl mi dávalo to, že nás chtěli zničit, ponížit a vyhubit. Nic jiného jsem v tom neviděla. Když jsme procházeli jedním blokem, všimla jsem si několika osob, kteří byli vyhublí až na kost. Zřetelně bych jim spočítala páry žeber a drželi se jen tak tak na svých hubených nohou. Vyvalila jsem oči dokořán. Nikdy v životě jsem neviděla nikoho takhle vyhublého.
Nepoznala jsem, jestli to byly ženy, či muži, protože všichni měli oholené hlavy a v obličeji měli pořád ty samé, zbídačené výrazy. Každá kost v těle jim vystupovala na povrch tak jasně jako Měsíc na večerní obloze.

Cítila jsem se hrozně. Tohle je můj osud? Umořit se k smrti a zemřít vyhladověním?

Helmut se zastavil před dalším blokem, kolem kterého chodili vojáci v německých uniformách. Dva esesáci procházeli s dvěma ženami mezi bloky a mířili do dveří v jediné vysoké budově, kterou jsem zde viděla. Ženy byly oblečeny vyzývavě a na tvářích měly úsměvy od ucha k uchu. Mladší z vojáků hnětl vyzáblé, leč spoře oděné ženě pozadí. Po chvíli oba páry zapadly do pokojů a vše se utišilo.

„Kde to jsme?"zeptala jsem se, když mi pomalu ale jistě začalo docházet, co by to mohlo být za místo. Nechtěla jsem si to přiznat. Modlila jsem se, aby to nebyla pravda!
Helmut se napřímil a s lítostí se mi podíval do očí. „Je...je mi to líto."

Odvážně jsem se nadechla, když k nám přicházeli dva vojáci a žena kolem čtyřiceti let zahalená v dlouhém černém plášti. Tvář měla nalíčenou barevnými šminkami, vypadala jako klaun z cirkusu. Nikdy jsem neměla v lásce příliš líčidel. Ale pro své dobro se o tom raději před ní nezmíním.

„Prosím! Musím to vědět!" posila jsem jej, ale Helmut se mi obrátil zády a rozešel se pryč. Přešel mi mráz po zádech. Co se mnou teď bude?

Hynku...mami...tati...
Byla jsem sama.

„Kdo jste?"ptal se důstojník plynulou němčinou. Nakrčila jsem nosem, nerada jsem mluvila německy, kord když mi ani pořádně nešla. Důstojník byl proto, že měl svou uniformu posetou různými vyznamenáními, takže to nemohl být řadový pěšák. Tipovala bych mu asi třicet let, byl v dobré formě.

Když se na mne žena nevlídně šklebila, odhodlala jsem se odpovědět. „A-amélie,"pípla jsem vystrašeně.
„Hm, co na ni říkáš, Wilhelme?"
„Tohle bude velice dobré zboží,"odvětil důstojník uznale a ještě jednou si mne přeměřil pohledem.

Nelíbilo se mi, jak se na mne chtivě dívali. Připadala jsem si lacině a špinavě. Žena si pohrdavě odfrkla. „Mám tady hezčí děvčata,"namítla jim.
„To si nemyslím, Frído. Tahle je speciální,"odporoval ji Wilhelm, důstojník, který na mne jako první promluvil.

Nevěděla jsem, jestli vůbec mohu něco říci, a tak jsem pro své vlastní dobro zůstala zticha.
„Pro obyčejné účely by mohla být dobrá,"stála si tvrdohlavě za svým.
„S tím si dovolím nesouhlasit. Je mladá, krásná. Postava plná křivek a v obličeji tak nevinná, že by to musel být totální impotent, aby se mu nepostavil jen z toho, že ji uvidí. A není Židovka,"zavrčel na ni nespokojeně.
„Fajn. Střední třída."
„Ani náhodou, Frído. Nařizuji ti, abys ji poskytovala pouze důstojníkům. Tohle je horké zboží,"když to Wilhelm řekl, olízl si slizce rty.

„Prosím?"odvážila jsem se zeptat. Všichni tři mě zpražili nepříjemnými pohledy, a tak jsem radši sklopila zrak na zaprášenou zem.
Frída se vzteky začervenala a štěkla: „Fajn. Jak chceš, Wilhelme." S tím se nasupeně obrátila a šla pryč, až se jí šaty rozevlály a odhalily celulitidu na jejích stehnech.

Podivila jsem se nad zvláštním chováním této exotické ženy, ale dlouho jsem nemusela, protože mě Wilhelm chytil za paži a přitáhl blíže k sobě. Vyjekla jsem nad prudkým pohybem a nesměle na něj pohlédla. Ucítila jsem pach potu, který se linul z jeho uniformy.

„Velká škoda je, že nejsi Němka. Židovka také nejsi, což pokládám za velké plus. Nejspíš si tě zamluvím jako první,"zapřemýšlel nahlas. V duchu jsem nesouhlasně křičela a ječela, ať mě nechá být, ale navenek jsem působila klidně, spíše odevzdaně.

Mělo mě hned napadnout, že madam nebude jen obyčejná žena, která má zde vysoké postavení. Vždyť tyto ženy, které nazývají madam, mají pod palcem nevěstince!

Bože, jsem tak hloupá!

„Pane, taky se asi zastavím,"přitakal mu kolega.

Zamračila jsem se. Vůbec se mi nelíbily jejich záměry. Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

Oba se jen hloupě zasmáli. „Můžeš se vzpírat, jak chceš. Tady to je všem jedno,"sykl mi do ucha Wilhelm, „jsi jen pouhá nicka oproti nám, klidně si můžeš chcípnout, je ti to jasné?!"

Po těle mi přeběhl mráz při zaslechnutí jeho výhrůžné a plamenné řeči. Opravdu jsme pro ně byli jen nástroje na pobavení, mučení a rychlé odhození. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Jedno bylo jisté, musela jsem utéct. Nezáleželo na ničem jiném. Mí rodiče...tady nepřežijí a Hynkova svíčka taky pohasla na dobro. Byla jsem na vše sama. Nyní jsem se musela postarat jen o sebe a o to, abych světu řekla o všech hrůzách, kterými jsme si prošli, a pohřbila důstojně těla mých příbuzných.

Musím utéct.

Ahoj!

Moc se omlouvám, že díl vychází později, než má, ale nedalo se jinak. Tento týden jsem měla nabitý aktivitami, jako například turnaj a škola, generálka koncertu, samotné vystoupení, do toho všeho brigáda a nebyla prostě síla. 

Snad se vám díl líbil a všem přeji Veselé Vánoce a šťastný nový rok, bohatého ježíška!