Doba temna

V. Pravý hák

Amélie

Všichni jsme na vlastní oči nebo z rozhlasu poznali, jak se citelně umí Němci mstít.
Jak jsem řekla, uzavřeli Prahu, aby našli atentátníky. Bohužel, nebo bohudík je nemohli dopadnout.

Běsnili vzteky, jelikož se jim nedařilo ani získat nějaké valné důkazy či svědectví. Český národ se tvrdě semkl k sobě a odmítal vydat jména atentátníků.
Výsledkem však bylo, že německé jednotky vzali přes tisíc lidí jako rukojmí. Tímto chtěli ukázat všem, kteří by se pokusili o další 'vraždy' na německých důstojnících, že by zaplatili za jejich troufalost nevinní lidé.

Mezi rukojmími se nacházely dokonce i matky s dětmi. Ti všichni byli následující den popraveni - zastřeleni jako lovná zvěř v lesích na Kobyliské střelnici.
Atentátníci se však nepřihlásili na policii. Popravy pokračovaly i nadále. Napětí se vyostřovalo každým dnem. Nikdo nevěděl, jestli není napsán na seznamu. Matka se dennodenně modlila při svíčce u stolu o naše duše.

Zlom nastal čtvrtého června. Říšský protektor Reinhard Heydrich podlehl svým zraněním. Stanné právo se ještě zpřísnilo. Ten, kdo byl spatřen po čtvrté hodině odpolední venku, byl hned odvezen gestapem a zatčen. Jen Bůh ví, co se s ním pak stalo. Jisté je, že se nikdy nevrátili.

Seznam lidí se ještě prodloužil. V Kladně už stihli popravit dvacet lidí. Dokonce jeden byt naproti nám, jenž patřil rodině Černých, zůstal zcela prázdný. Včera si pro ně přijelo gestapo, všichni až na malou Lucii byli odvedeni. Další den už bylo po všem. Zastřelili je. Pro holčičku si přijela sestra její matky, Helena, a tak byt zůstal neobydlen.

Na místo protektora byl povolán jistý Karl Hermann Frank. Nebyla jsem s to určit, jestli je mírnější, nebo horší, ale šel z něj strach.
Matka mi zakázala chodit do odpolední školy. Hynek také musel zůstat doma, kord když jej přepadaly pomstychtivé stavy a myšlenky. Každý den opakoval, že se Němcům pomstí. Zprvu jsem to nebrala vážně, ale po měsíci si začal mumlat pro sebe a byl čím dál více protivnější a uzavřenější do sebe.
Jediné plus jsem viděla ve zhojeném uchu, tedy aspoň kousku, který z něho zbyl. Každopádně to nebyl pěkný pohled a raději jsem se odvracela. Z tohoto důvodu Hynek nosil neustále čepici. Nesundal ji, ani když šel spát.

Táta měl od matky zakázané se dál stýkat s odbojem proti nacistům. Poslouchala jsem je sobotní večer, když si myslili, že spím. Hynek mne kupodivu nepráskl. Podle mne je mimo. Hleděl na mne svýma velkýma modrýma očima, ale ve skutečnosti zíral skrz mne někam za mou hranici chápání.
Už nejsem malá holka a chci vědět, s čím mám to do činění. Nemusí přede mnou rodiče skrývat tolik věcí. Jsem připravena. Neuteču s křikem pryč. Unesu váhu jejich tajemství.

Máma se vrátila z nákupu. Byla mírně rozhozena. Pletla si, kam patří máslo a koření. Třásly se jí také viditelně ruce. Musela jsem jí sebrat tašku, jinak by spadla na zem a potraviny by se nám válely po podlaze. Pohybovala se jako na jehlách.
„Mami? Co se děje?"zeptala jsem se starostlivě.
„Nic."

S tímto odešla prostírat stůl. Hynek stál mlčky u okna a hleděl ven. Nepoznávala jsem vlastního bratra. S nikým se už nebavil. Při rodinných večeřích, které jsme trávili společně u jednoho stolu, sice něco žblebtl, ale to bylo vše. Ztrácel se nám před očima. Výrazně pohubl a pod očima se zjevily četné černé kruhy.

„Mami!"zaúpěla jsem. Bylo mi jasné, že se něco stalo.
„Amélie, teď na to nemám náladu,"odsekla mi.
„Proč mi to nechceš říct! Už nejsem malá!"

„Jsou tady,"vyhrkl Hynek a odstoupil vyděšeně od okna, přičemž škobrtnul o koberec a narazil do stolku, na kterém stála v rámečku naše rodinná fotka. S rámusem se roztříštilo sklo, které fotku uchovávalo krytou před nečistotou. Střepy byly všude. Rámeček vyrobený ze dřeva pád taktéž nepřežil. Rozlomil se. Černobílá fotografie dopadla mezi střepy.