Doba temna

IX. Společné neštěstí je všem útěchou

Amélie

Strčili nás zpět do auta. Nebyli příliš jemní, odřený loket z dřívějška začal ještě více krvácet a praštila jsem se do hlavy. Zavřeli za námi a automobil se rozjel neznámo kam. Zřetelně jsem slyšela pískání gum a zachvěla se, když se vůz nebezpečně naklonil na stranu.

Byla jsem k smrti vyděšená a v srdci měla tolik zloby a zklamání kvůli svým rodičům, respektive otci. Jak to říkala matka, riskoval nejenom svůj život, ale hlavně náš. Kvůli jeho hrdinství jsme všichni skončili na hromadě a vezou nás pryč. Nejspíš na popravčí náměstí, nebo do vězení. Jedno je jisté, kvůli svému otci zemřu.

Bylo správné mu to dávat za zlé? Nejspíš ne, ale vidina blízké smrti mi začernila mozek.

„Kde je Hynek?!" vyjekla jsem vyděšeně. Nebyl s námi. Obrátila jsem se na matku, která měla ve tváři skelný výraz a dívala někam za mne, neznámo kam.
„Mami?!" zavolala jsem na ni, ale marně. Absolutně mi nevěnovala pozornost. Přišlo mi, jako by se zbláznila strachem. Krev na její tváři zaschla, a tak vypadala, jako by měla na ústech roušku.

„Tati, sakra něco řekni!" štěkla jsem plačtivě. Vždyť Hynek s námi nejel! Jim to bylo úplně jedno! Co se to děje!!
„Já vím, srdíčko,"odvětil mi jemně a pohladil po stehně.
„Neříkej mi tak, zničil jsi mi život,"odsekla jsem hněvivě a poposedla si pryč.
„Amélie! Jak to se mnou mluvíš!" okřikl mne.
„Vidíš, co jsi provedl?! Vždyť nás surově zbili a tys je nechal! Podívej se!" křičela jsem hystericky. Nervy jsem měla v kýblu a musela se vyřvat, jinak bych se zbláznila. „Kde je Hynek! Proč nejede s námi!"

„Amélie...moc se omlouvám, já...chtěl jsem jen pomoct,"povzdechl si poraženecky a sklopil pohled k podlaze auta.

„Pomohl jsi nám do hrobu!"
„Ty to nechápeš! Nemohl jsem připustit, aby český národ trpěl pod těmito zkurvysyny!" zatvrdil se.
„Místo toho trpíme my, tati! Copak to nevidíš! Koukni se na mámu, ona to nezvládne. A Hynek?" V tu dobu jsem už propukla v hlasitý pláč a viděla mlhavě. Hlas se mi na konci zlomil. Nemohla jsem se s tím smířit. Ne. Pořád jsem doufala, že Hynek jede jiným autem, ale rezignace, se kterou se rodiče obrnili, mi překazily přání. „Podívej se na ty atentátníky! Kvůli nim zemřela spousta nevinných lidí a dozajista ještě zemřou! Za tvou chybu zaplatíme i my..."

„Krucinál, tati! Co bude s Hynkem?" brečela jsem tak hlasitě, že nás příslušník gestapa hlasitě okřikl. Schoulila jsem se do klubíčka a usedavě plakala. Zamokřila si šaty, ale už na tom nezáleželo. Stejně byly od krve a zmuchlané, neboť se mnou zacházeli jako se zvířetem. Navíc šaty nehrají roli, když vám jde o život.

„Hynku..." zanaříkala jsem.

*

„Vystupte si,"požádal nás přísně gestapák. Všichni jsme se vyškrábali na nohy, které jsme měli vratké a slabé. Jeli jsme dost dlouho, nejspíše kolem hodiny.
„Kde to jsme?" zeptala jsem se odvážně. Rodiče už rezignovali, ale já nepřestanu bojovat o svůj život. Kdo ví? Třeba jednou budu důležitá doktorka a zachráním tisíce životů nebo vědkyně, policistka...Nemohou mne přece zabít. Jsem nevinná.

„Deutsch, Abschaum,"sykl nenávistně a téměř si odplivl. Vykulila jsem oči. Nazval mě špínou!

Zopakovala jsem tedy svůj požadavek lámavou němčinou, ale příslušník gestapa mne stejně ignoroval. Místo toho se ušklíbl a pokynul mi, abych se podívala za sebe. Váhavě jsem tak učinila a zamračila jsem se.
Stáli jsme před jakousi starou pevností, asi padesát metrů od ní. Před jejím vchodem stál hrdě kamenný most a vchod byl ozdoben jako šachovnice. Nechápala jsem. Možná to byla věznice. Budova měla pevné a vysoké zdi, takže jsem měla opravdu pocit, že nás zde chtějí uvěznit. Na jednu stranu se mi ulevilo, věděla jsem, že hned nezemřu.

Hnali nás dovnitř. Zevnitř pevnosti k nám přicházely ozbrojené jednotky, které měly na sobě typickou nacistickou uniformu, která zahrnovala na pravé paži červené pole s hákovým křížem. Na hlavách měli vojenské přílby, ale v obličeji vypadali jako děti. Někteří však naháněli strach, vypadali jako vrazi. Přejel mi mráz po zádech, když si mne jeden takový prohlížel od hlavy k patě. Zastyděla jsem se, protože jsem na sobě měla bílé vzdušné šaty. Navíc jsem pořád byla bosa a měla pocit, že mi prsty odumřely. Byly tak ledové!

Muži, kteří nás přivezli, se hned dali do řeči s vojáky, kteří měli pod palcem tuhle místnost. Vojákův intenzivní pohled nepolevil, ještě více a nápadně na mne civěl a přitom se úlisně culil, div si neolizoval rty chtíčem. Bylo mi z něj zle, a tak se částečně schovala za matku a tátu.

Chumel Němců se hlasitě dohadoval, až po chvíli ukázali na mne a všichni umlkli. Nervózně jsem polkla a uhnula pohledem. Zastrčila si neposedný vlas za ucho.

„Holen Sie sich eine Bewegung auf!" zakřičeli na nás a postrkovali nás dovnitř pevnosti. Nikdo nic nenamítal, odevzdaně jsme pajdali kupředu. Příslušníci gestapa, kteří nás sem dovezli, se poroučeli pryč a mířili ke svému autu. Ušklíbla jsem se, když si představila, jak budou to auto čistit od moči a krve. To jim patří.

Nicméně jsem za sebou cítila pohledy a těla vojáků, jež se ke mně přibližovala až moc blízko. Chtěla jsem být co nejdále od nich. Procházeli jsme železnou bránou, která měla nahoře německý nápis.

Arbeit macht frei, stálo tam. Práce osvobozuje.

Takže to byl nejspíše pracovní tábor. Nebyla to věznice. Zprvu mi bylo divné, že by se zřídily jednotné věznice, vždy jsem si myslela, že ženy mají své a muži své. Jinak by přece docházelo k znásilnění!

Vedli nás hlouběji do pevnosti a po cestě jsme potkávali různé lidi, dokonce i rodiny s dětmi. Žila zde velká spousta lidí. To všichni podnikali záškodnické činnosti proti Němcům?

Na svém pozadí jsem ucítila teplou ruku. Hned jsem se otočila a odehnala cizí ruku. Zjistila jsem, že to byl ten samý voják, který si mne před táborem troufale prohlížel. Rozhodně už nebyl nejmladším, řekla bych, že mu táhlo na čtyřicet, ale udržoval se. Tělo měl dobře stavěné, zejména pak široká ramena a paže. Tvář mu krylo dokonalé strniště vousů.

„Nesahejte na mne,"pípla jsem slabě a německy, aby mi dostatečně rozuměl.
„Ptáčátko si bude otvírat pusinku?" poškádlil mne a přiblížil se. Musela jsem pohlédnout vzhůru, abych mu viděla do obličeje. Nicméně jeho blízkost mne naplňovala nesmírným strachem. Vyděšeně jsem se ohlédla za rodiči, ale zjistila, že jsem zde sama. Nádvoří se vyklidilo. Byli jsme sami, až na pár vojáků stojící opodál.

„Tak krásná,"rozplýval se, zatímco si hrál s mými zacuchanými vlasy. V očích mne zaštípaly slzy. Chtěla jsem pryč. Bála jsem se. „Byla by škoda tě zničit, tebe si musíme vážit."

Nelíbila se mi jeho slova. Mluvil se mnou jako s dítětem, leč tak sexuálně, až mi to přišlo zvrácené. Jeho hlas byl chraplavý a ostrý, nejspíše se hodil k čtyřicátníkovi. Ale ten tón, jakým ke mně mluvil...ošila jsem se.

„O tebe bude velký zájem,"mumlal si pod vousy, zatímco kolem mě procházel. „Krásné a husté kaštanové vlasy, velké zelené oči...mmm. Mladá postava plná křivek a síly."
„Já...já už musím jít,"vyhrkla jsem vyděšeně. Ani za nic se mi nelíbilo, kam tento rozhovor směřuje.
„Kam bys chodila? Se mnou si v bezpečí,"trval na svém.
„Prosím, musím najít své rodiče,"žadonila jsem plačtivě.
„A co takhle malou službičku za můj dobrý skutek?"

„Prosím ne..."
„Antone! Nechej ji bejt!" zakřičel na něj někdo z okna z prvního patra. Za mužem s důstojnickou uniformou stála spoře oděná žena, jež se chichotala do větru.

Anton ustoupil a zasalutoval, přičemž provedl pověstné heslo, které spočívalo ve zvolání Hitlera.

Vyděšeně jsem pospíchala neznámo kam, ale doufala, že své rodiče opět shledám. Ani jsem se neotočila. Ale pořád cítila na svých zádech jeho pohled.

Ahoj!
Dost čtu o téhle době a táborech obecně, abych vám zprostředkovala věci, které se tam skutečně děly bez ohledu na to, že byly opravdu odporné.
Snad se vám líbí:))

Btw sdílíte stejný názor jako Amélie, ohledně jejího otce?