XXVI. Konec

281 17 19
                                    

Válka skončila. Osmým květnem 1945 bylo konečně rozhodnuto, že nejstrašnější válka v dějinách lidstva bude ukončena. I když je pravda, že v Pacifiku se ještě válčilo. Američané a Japonci se předháněli v tom, kdo kapituluje první. Jelikož však USA chtělo vyhrát, snažilo se za každou cenu zničit Japonsko.

Definitivní konec druhé světové války, nejhroznější války lidstva, bude až druhého září.

Mezitím se rota důstojníka Polnikova přesunula z války poničeného a vypleněného Polska do protektorátu Čechy a Morava. Slovensko osvobodila jižní část sovětského vojska. I když je pravda, že Slovensko se správně mělo spíše porazit. Během války dávalo jasně najevo své sympatie vůči nacistickému Německu a jeho spojencům. Kam je až touha po skutečné samostatnosti dohnala, je děsivé.

Andrej cestoval i s malou Anežkou, která mezitím nabrala svou váhu, jakou by tříletá holčička měla správně mít. Rostla jako z vody a tím dělala Andrejovi a celé rotě radost. Všichni si ji oblíbili. Dokonce i Polnikov. Často ji nosíval bonbony, protože se mu stýskalo po svých dětech.

Je pravda, že se Anežka nikdy neusmála a večer truchlila za svou mladou matku, která zemřela v táboře. Andrej byl rád, že je z Osvětimi pryč. Nic tak strašného v životě neviděl a bude jej to strašit do konce života. A co teprve tu nebohou dívku.

Andrej si všiml, že jí vytetovali na vnitřní stranu zápěstí číslo. Přesněji čtyři sta devadesát tisíc osm set padesát sedm.
Ptala se jej, jestli jí to čísélko někdy zmizí. Ale Andrej ji neměl čím uchlácholit, protože tetování jsou na celý život. Podle toho, co Andrej slyšel od ostatních vojáků, všichni v táboře dostali toto tetování, protože tam neexistovala jména, nýbrž jen čísla. Pro Němce neměli ti vězni žádnou cenu. Proto nesměli mít ani jména.

Anežka seděla Andrejovi na zádech a spokojeně se dívala na krajinu kolem. Nyní divu, že se jí v Československu líbilo, když je Češka. Sice tady nikdy nebyla, protože se narodila v táboře, v Polsku, ale cítila jemné spojení.

Aby nespadla, držela jej za vlasy, za které několikrát zatahala, neboť se bála, že vyklouzne a rozplácne se jako banán na zemi. Ale Andrej ji pevně držel.

Když bez boje osvobodili Prahu, což byl nejdůležitější cíl ústředny z Moskvy, věděl, že válku přežil. Cítil nesmírnou úlevu, až se mu zaleskly oči. Věděl, že bude plakat, ale nemohl si pomoct. Měl pouhých dvacet let, ale už ani teď si nedokázal představit, jak začne znovu normálně žít po tom všem, čím si prošel.
Neviděl žádnou budoucnost. Nic nebylo tak důležitého. Až na frontě si uvědomil, že největší cenu má lidský život. Na ničem jiném nezáleželo.

V podstatě nakráčeli do Prahy i s tanky, tedy jen s některou posádkou, která zrovna nezapadla v bahnitém Polsku. Pražané se osvobodili sami. Sice s pomocí Vlasovců, kteří byli hned po osvobození hledáni sovětskými vojáky za zradu, ale sami.
Podle vedení z Moskvy měla být rota generála Vlasova zlikvidována, jelikož byli zajati Němci a spolupracovali s nimi.
Na jejich obranu, váleční zajatci neměli na výběr. Buď to byla nedobrovolná spolupráce, nebo kulka do hlavy. Každý normální člověk by si vybral život.
A tak byli všichni Vlasovci pochytáni a deportováni do Sovětského svazu, kde s nimi nebyl ani projednám spravedlivý soud, neboť Stalin jasně rozhodl o jejich osudu. Byla to rychlá čistka.

Andrej s Anežkou zamířil na Václavské náměstí, kde bylo zřízeno uprchlické centrum. Neboli místo, kde se mohli potkat přeživší se svými pohřešovanými rodinami nebo zjistit, kde se nachází.
Jelikož Andrej našel v Anežčině kapsičce psaní, které napsala její matka, věděl, že musí jít sem.
Protože Anežka podle všeho měla mít rodinu.
Tak to alespoň pochopil. I když si Anežku oblíbil, tušil, že pravá rodina bude pro ni nejlepší.

Doba temnaKde žijí příběhy. Začni objevovat