Doba temna

X. Co se škádlívá...

Anežka

„Máme návštěvu!"

Otráveně jsem si povzdechla a zamířila znovu dolů. Když jsem opět procházela kolem Grossova pokoje, neslyšela jsem nic. V pokoji se rozhostilo hrobové ticho, nejspíše bylo po všem. Radši jsem myšlenky na Grosse a ubohou dívku, která jej uspokojuje, zahnala, jinak bych vybouchla vzteky. Každý se snaží vytěžit co nejvíce v tomto výjimečném stavu, jako je válka. Je mi z toho zle.

Sešla jsem schody, spíše seběhla a objevila se v kuchyni, kde u stolu stála matka v krajkových černých šatech s bílým saténovým límečkem u krku. Po boku jí nervózně přešlapoval mladý kluk, který se oblékl noblesně a snobsky, na mé poměry. Ale já mám co říkat...

Upravila jsem si pohotově šaty, když jsem si je uhladila k tělu. Každopádně blonďatý kluk se neustále otáčel ke kamnům, ze kterého sálaly příjemně hřejivé plameny. Neustále si odtahoval černý motýlek, jenž si utáhl příliš těsně ke krku. Na čele mu rašily kapičky potu a v obličeji zčervenal. Poznala jsem, že je značně nervózní.

„Um...mami?" ozvala jsem se, když ani jeden z nich nepromluvil. Oba se raději koukali jiným směrem a nenavazovali oční kontakt. Musela jsem se usmát, jak dětinské mi to připadalo.
„Anežko, tohle je Erich Gross, syn pana Grosse, jak jsi už určitě vydedukovala. Bude tady s námi bydlet, aby se něco přiučil,"oznámila mi matka a Erich se konečně podíval mým směrem a pohlédl mi do očí. Mírně se usmál, ale já neprojevila jedinou známku zdvořilosti. Jen jsem na něj opovrživě koukala. Úsměv mu zamrzl na rtech a sklopil pohled.

Paráda! Další Gross, který tady bude dělat neplechy a otravovat vzduch.

„Těší mě,"řekl mi a vykročil směle ke mně s nataženou dlaní. Zdá se, že se nenechal mou reakcí ohradit.
Ohrnula jsem nad tím nosem, ale po chvíle zdráhání jsem si s ním potřásla. Překvapil mne jeho pevný a tvrdý stisk. Možná to trochu více přehnal, protože mi luplo v kloubech. Zaškaredila jsem se, když se Erich ušklíbl. Udělal to naschvál!

„Nápodobně,"utrousila jsem.
„Anežko, přestaň být kyselá jako citrón a trochu se usměj. Máme důležitého hosta,"pokárala mne matka, když se probrala z transu a tleskla hlasitě dlaněmi. Když se otočila, dětinsky jsem na ni vyplázla jazyk a založila si ruce přes prsa. Erich se uchechtnul, čímž jsem jej zpražila pohledem. Z kuchyně hned vyběhlo služebnictvo a začalo nosit na stůl. Všimla jsem si, že se mi Agnieszka vyhýbá pohledem. Zamračila jsem se.

Řekla jsem něco špatně?

„Určitě jste hladový, Erichu. Sedněte si a nabídněte si, musíte mít určitě hlad,"pobídla Ericha, když služebnictvo pečlivě připravilo nejrůznější pokrmy na stůl a prostřeli jej.
„Ne, děkuji. Nemám hlad. Ale cením si toho, paní Hössová. Chtěl bych popravdě navštívit svého otce."

Matka se zatvářila na maličký moment uraženě, ale nakonec spolkla očividně ošklivou poznámku a usmála se. Potlačila jsem svůj úšklebek, protože jsem poznala, že jsme s matkou naprosto stejné. Udělala bych to samé.

„Nic se neděje. Anko, prosím skliď ze stolu. Dnes už se jíst nebude. Dejte si pořádnou večeři, aspoň vy to oceníte."
„Nechtěl jsem vás urazit, paní Hössová. Omlouvám se, jestli to tak znělo."
„I já se omlouvám, že jsem reagovala neurvale,"pronesla trhavě máma. Bylo pro ni dost těžké si přiznat vlastní chybu.
„Tedy, kde je můj otec?" zeptal se podruhé a pohlédl na nás dvě.
„To opravdu netuším, ani s námi nevečeřel,"odvětila suše matka.
„Hm. Očividně si užívá jinou společnost..."odsekla jsem.

Oba se na mě zvědavě zadívali. Erich naklonil hlavu na stranu a matka na mne nevěřícně pohlédla. V jejích očích jsem spatřila jiskřičky hněvu. Asi jsem zapomněla na dobré způsoby. Nelituji toho. Nebudu se přece přetvařovat před takovým odporným člověkem, kterým Gross nepochybně je. Už vůbec ne před jeho nafoukaným synem.

Co je? Vždyť Grosse taky nesnáší...

„Anežko!" obořila se na mne matka.
„Co? Vždyť je to pravda..."
„Prosím? Řekne mi někdo, o co tady jde?" přerušil nás nechápavě Erich. Očividně se mu nelíbilo, jak škaredě jsme mluvili o jeho otci, ale kdyby věděl, co je to za člověka, stál by při nás. Ledaže je úplně stejný.

„Půjdu se po něm poohlédnout,"rozhodla se nakonec matka a s přemáháním odešla z místnosti. Nejspíše míří nahoru do jeho pokoje. Kéž by přišla na to, jak zneužívá Katalin a zastavila ho. Bohužel si myslím, že Gross to má chytře vymyšleno a jen tak se chytit nenechá.

„Proč se ho nezeptáš sám?!" prskla jsem nepřátelsky.
„Prosím?"
„Nevšimla jsem si, že bys byl hluchý,"odsekla jsem. Vím, že se chovám jako mrcha, ale děsně mne štve ten jeho pitomý úšklebek. A to, že nemá ani tušení o tom, jaké prase jeho otec je!

„Nějak moc si dovoluješ na to, že je ti patnáct,"zašklebil se kysele.
„To bude tím, že mám osmnáct, chytráku."
Vítězně jsem se zaculila, když mu spadla brada až na zem. Dostala jsem ho.

„Pff. Mně je dvacet,"snažil se ještě zachránit loď, jež se potápěla, nicméně jeho argumenty mi nezpůsobily vůbec nic. Spíš se ještě více ztrapnil.

„Tím se jako chlubíš?"
„To jsi takhle nepříjemná pořád?"
„Co je ti po tom."
„Je mi po tom dost, jak říkáš. Přijel jsem teprve dneska, jsem tady ani ne hodinu a už jsi na mne protivná a to mne ani neznáš. Být tebou, tak se stydím. Odsuzuješ mne bezprávně,"namítl mírně hněvivě. Spolkla jsem nejhorší nadávky, jaké mi zrovna probleskly hlavou, a mlčela. Věděla jsem, že má pravdu. Ale zkrátka jej nemůžu vystát. Jsou to předsudky díky jeho otci, ale prostě radši dopředu předpokládám to nejhorší, aby mě nikdo nezklamal. Chci si ušetřit zbytečné rány.

„Kdybys jen věděl..."zašeptala jsem téměř neslyšně, ale nepochybovala, že mě slyšel. Otočila jsem se na patě a pospíchala do pokoje. Pro dnešek toho bylo dost, potřebuji se vyspat a na chvíli aspoň zapomenout na všechny ty věci, které se kolem mne dějí. Můj otec jede v něčem velice zlém, má matka o tom ví, ale neudělá absolutně nic, aby to zastavila. Gross tady dělá jen a jen peklo a teď přijede i jeho syn, aby mu pomáhal.

Jedno je však jisté, musím zjistit, co se tady děje a proč jsme doopravdy tady!

Ahoj!

Jestli se vám líbí má tvorba nebo styl psaní, tak určitě vyčkávejte nový příběh, který brzy postnu:)
Díky!