Amy Collins

°7°

Ráno jsem strávila nečekaně koukáním do stropu.
Za chvilku by měla přijít zdravotnice se snídaní, tak alespoň něco zajímavějšího, než starý strop.
Mohla by mě taky pouštět na vycházky,protože ležet na téhle nepohodlné posteli je nuda sama o sobě.

Najednou se ozvalo klepání na dveře a já hned věděla že to není zdravotnice,protože ta jediná neklepá.

"Dále!" Zakřičela jsem na osobu,která mě zachránila před umřením nudou.
"Ahoj Amy."Ten hlas jsem okamžitě poznala. Jak jsem si myslela nebyla to zdravotnice, ani Lauren nebo Susan. Tenhle hlas má jen a jen... Cameron.
"C- co tu děláš? A kde je zdravotnice?" Řekla jsem nechápavě.
"Zdravotnice dneska musela jít s dětmi, kdyby se jim při dnešním úkolu něco stalo."
Počkat,dobře.
Chápu že zdravotnice musela s dětmi,ale co tu v tom případě dělá on?
"Dobře,v tom případě co tu děláš ty? Neměl by si být taky s ostatníma a pomáhat jim s úkolem?"
Teď ho vážně nechápu.
"Chtěl jsem tu zůstat s tebou."
Jasně to přeci dává smysl.
Náš tým už má tak o jednoho člena méně a teď přijde ještě o jednoho.
"Myslím si že to není dobrý nápad Camerone. Náš tým už má tak o jednoho člena méně. Nemůžou přijít i o tebe."
Snažila jsem se mu to vymluvit,ale to by nebyl Cameron kdyby nebyl tak tvrdohlavej a neprosazoval si pořád to svý.
"No to je právě to."řekl a šibalsky se usmál.
Co tím myslí?
Nechystá se mi oplatit ten incident co se stal včera ráno že ne?
"Co tím myslíš?"
"Domluvil jsem se s vedoucíma jestli by se celý náš tým tohoto úkolu nezúčastnil a místo toho bychom si mohli zajet do města."
"A co s tím mám společného já?"
Koukla jsem na něj nechápavě,protože nechápu co s tím mám společného já.
Jo,chápu že jsem s nima taky v týmu,ale pochybuju že by mě zdravotnice pustila a můj kotník mi toho taky moc nedovolí.
"Ty jedeš s náma!"
"Ehm...Camerone já nevím jestli si si toho všimnul,ale ležím na ošetřovně a můj kotník by byl asi zásadně proti všelijaké procházce po městě."
Seznámila jsem ho se situací.
Nevím jestli je slepej,protože si asi nevšiml že ležím na ošetřovně s vyvrknutým kotníkem.
"Neděj ze mě většího blbce než jsem.
Samozřejmě že jsem si toho všimnul a domluvil jsem se se zdravotníci a ta říkala že by si v klidu mohla jet s námi. A neměla by si mě tolik peskovat,protože todle všechno jsme udělali pro tebe."
Aha.
Proč se teda obtěžuje?
Nikdo se ho o to neprosil.
"A jak mám asi chodit když se na tu nohu sotva postavím?"
Řekla jsem a on odešel.
Asi se naštval.
No nic tak asi nikam nejedu.
Vrátil se.
Vrátil se a v ruce měl berle.
No to si snad děláš srandu?
Já se po celým městě budu plahočet s berlema.
No sláva.
"Od toho nám zdravotnice půjčila tyto luxusní berle."
Řekl rádoby sarkasticky.
"Tak to je supér!"
Řekla jsem pěkně ironicky.
No tak Amy. Přestaň na něj být tak hnusná když se stará.
Dokonce si zařídil výlet do města.
Měla by si mu spíš poděkovat.
Ahh,jak já ten svůj vnitřní hlas nesnáším.
"Ale díky."
Řekla jsem a trochu nuceně se usmála.
"Bych prosil."
Řekl a pomohl mi vstát.
Nevím proč se na jednou tak stará,když se ještě nedávno staral jen o sebe,ale nebudu si stěžovat.

"A jak je město odsud daleko?"
Řekla jsem když jsme vyšli z ošetřovny a mířili jsme za ostatními.
"Asi tak dvě hodiny."
No to snad ne.
To půjdeme dvě hodiny pešky do města?
"Děláš si srandu ne? To půjdeme pěšky dvě hodiny?"
Cameron se na mě jen pobaveně koukl a poté dodal:
"A kdo říká že půjdeme pěšky?"
Aha.
Že mě to taky nenapadlo.
No jo,Amy a její myšlení.
Radši už jsem nic neříkala. Nepotřebovala jsem se ještě víc ztrapnit.
Společně jsme došli ke zbytku našeho týmů. Moje nálada docela poklesla když jsem si všimla že jede i Sarah. Myslela jsem že bez Sofie chtít jed nebude.
Spetla jsem se.
Jen budu doufat že nebude sedět vedle mě ať pojedeme čímkoliv.
I když myslím si že s největší pravděpodobností pojedeme autobusem,protože 6 děti se do auta asi nevejde a to nepočítám ještě vedoucího který s náma pojede.
"Takže děti,jelikož tady Cameron dostal nápad že by jsme tady Amy mohli vzít do města aby se nám nenudila na ošetřovně když ostatní si venku řadí. Tak Amy a vás vezmu do města.
Program zní takto.
Jelikož cesta do města bude trvat dvě hodiny a já nehodlám jít dvě hodiny pěšky do města a ani pro Amy by to bylo taky nevhodné," řekl Sam a ukázal na můj kotník.
"Tak jsem se rozhodl že pojedeme autobusem. Zastávka je odsud asi 10 minut cesty a to by si Amy mohla zvládnout ne?"
Já jen mírně pokývla hlavou na náznak souhlasu.
"Až dojedeme do města tak vám dám rozchod dejme tomu 2-3,vyhovuje?"
Všichni přikývli.
"A poté bychom se společně sešli na místě,které si určíme a půjdeme společně na oběd. Myslím si že víc k tomu dodat nemusím a můžeme rovnou vyrazit."
Všichni jsme šli pomalu za Samem a já šla s Lauren na konci našeho zástupu.
"Nechápu proč to Cameron udělal."
Prolomila Lauren ticho.
"Co myslíš?"
Zeptala jsem se jí.
Stalo něco za tu dobu co jsem byla na ošetřovně?
"Myslím to,že kvůli tomu aby si se nenudila zorganizoval tento výlet. Překvapil mě víš. Znám ho už nějakou dobu a todle ještě nikdy neudělal většinou se stará jen o sebe."
Aha.
Nevim jestli se mám cítit výjimečně nebo ne.
Třeba má jenom starost.
Nechala jsem to plavat,protože jsme došli k zastávce a já,protože jsem člověk s velice dobrou kondičkou
-ironie kdo by nepochopil- jsem si musela sednout.
A jelikož mám takové štěstí tak mě nenapadlo jedinou si sednout.
Vedle mě si sedla Sarah.
"Nechápu proč musíme jezdit autobusem. Smrdí to tam potem a všelijakýma blivajzama a ještě si tam zlomým nehet."
Řekla Sarah pěkně otráveně.
Bože proč já?
"Sarah myslím si že sedm lidí by se do obyčejného auta nevešlo a kvůli nám budou asi těžko shánět limuzínu." Řekla jsem pobaveně.
"Prosila jsem se tě o tvůj názor? Myslím že ne."
Jestli ty myslet vůbec umíš.
Pomyslela jsem si,ale nahlas jsem to radši neřekla.
Bůh ví co by se stalo.
Místo odpovědi jsem se radši zvedla a šla čekat ven,protože poslouchat její kecy dál nehodlám.
Opřela jsem se zádama o zastávku a čekala jsem kdy konečně přijede autobus.
Rozhlížela jsem se do stran jestli už náhodou někde autobus neuvidím.
Bohužel pořád nic.
Místo autobusu,který stále nepřijel jsem si všimla Camerona,který na mě koukal. Když si všiml že na něj koukám taky tak se usmál a já jsem se radši podívala někam jinam.
Nevím co se to s ním děje.
V jednu chvíli se chová jako arogantní blbec a poté mu záleží na tom abych se nenudila.
Nevyznám se v něm.

Konečně přijel autobus a my jsme do něj spořádaně nastoupili.
Sedli jsme si na místo úplně vzádu.
Kde bylo místo akorát pro šest a Sam si sedl před nás. Autobus se rozjel a my jsme vyrazili směrem do města.