Amy Collins

°19°

"Chceš se vrátit ještě na tu diskotéku?"optal se mě Cameron když jsme pořád seděli na houpačce.
Já stále v jeho náruči.
Záporně jsem zatočila hlavou ze strany na stranu.
"Radši bych šla do chatky. Nechci riskovat další růžový výbuch Sarah."řekla jsem.
"A proč jste se vlastně hádali?"zeptal se Cameron.
Otázka za milión.
Mám mu to říct nebo ne?
Asi bych mu to měla říct.
Týká se ho to a navíc chci vidět jeho reakci.
"Kvůli tobě. Prej že se mám od tebe držet dál,že si její."zašeptala jsem.
On jen vykulil oči.
Mlčel.
Nic neříkal.
"Myslím si že jsem nezakročil zbytečně. Vlastně bych nezakročil zbytečně vůbec. Nechci aby se s tebou někdo hádal. Mám takovou potřebu chránit tě."
Uwww.
Řekla jsem někdy že je strašně roztomilý?
Ne?
Je strašně roztomilý!
To vám říkám narovinu.
"Děkuju."hlesla jsem.
"Za co?"
"Za všechno."
Děkovala jsem mu za to že se mě zastal.
Že se se mnou vůbec baví.
Že se mnou ztrácí čas.
A taky že mě má rád.
Mě.
Ne Sarah nebo Sofii a tu její skupinku.
Mě,obyčejnou Amy Collinsovou.
Usmál se na mě.
Na mě.
Jenom na mě.
Na nikoho jiného.
A já byla šťastná.
Šťastná s ním.
Šťastná díky němu.
"Mám tě rád Amy. Řekl jsem ti to už?"
A já se zasmála.
Opravdu od srdce.
"Myslím si že zatím jen třikrát nebo možná dvakrát. Přestala jsem to počítat od té chvíle co si mi to řekl poprvé."
Řekla jsem prostou pravdu.
Já to přestala počítat od té chvíle kdy mi to řekl.
"Ale taky tě mám ráda Came."dodala jsem a položila si hlavu na jeho rameno.
"Prosím? Já asi špatně slyšel."začal dělat blbého.
"Že tě mám ráda."zařvala jsem mu do ucha.
"Už si to slyšel?"zeptala jsem se ho se smíchem.
"Až moc dobře."řekl.
Byla už docela velká tma,ale diskotéka byla určitě ještě v plném proudu.
"Pojď vrátíme se na chatky."řekla jsem a zvedla se z jeho klína ,tahajíc ho za ruku.
"Dobře."hlesl.

Když jsme dorazili k mojí chatce věděla jsem že je čas se rozloučit. Já doufala že todle nebude naše poslední procházka.
"Tak uvidíme se zítra."hlesl.
A s těmito slovy šel ke své chatce.
A já jsem zalezla do té své.
Měla jsem zůstat venku déle.
Protože to co jsem viděla,jsem vidět nemusela.
Lauren si tady vyměňovala sliny se Simonem.
Seriózně.
"Ehm..Nechci vás nějak rušit, i když jsem vás teď vyrušila ale byla bych opravdu vděčná kdyby jste si své sliny vyměňovali někde jinde."řekla jsem a vysloužila jsem si jejich pohled a Laurenin červený obličej.
"Ne to je v pohodě, já už půjdu."řekl Simon a dal Lauren pusu na tvář a odešel pryč z naší chatky.
"Co to mělo znamenat?"zeptala jsem se jí.
"Ehm...N-nic."
Opět se začala červenat.
"Holka,todle bylo všechno,ale ne nic."řekla jsem.
"No víš..."začala,ale do chatky vtrhla Susan celá zadýchaná.
"Sakra Amy schovej se. Právě jsem kluše Sofie a Sarah a nevypadá to na nějakou logickou konverzaci."
Co?
Co po mě sakra chtějí?
"A kam se mám asi schovat prosím tě?"zeptala jsem se. Napadla mě skříň ale do té bych se nevešla.
"Vylez oknem a čekej za chatkou!"začala mi Susan dávat příkazy a já jako slušný pejsek jsem jí poslechla. Otevřela jsem okno a vyskočila jsem. Přimáčkla jsem se na stěnu chatky a dalo by se říct že jsem i nedýchala,protože jsem se bála že by mě to prozradilo.
"Kde je ta coura!"zakřičela Sofie svým pisklavým hláskem.
"Nevíme. Nejspíš šla na záchod. Copak jí potřebujete?"zeptala se jich Lauren.
"Do toho ti nic není!"prskla po ní teď pro změnu Sarah. Podle rány která se ozvala od dveří a následné hlasy,které se ozývaly z venku jsem dospěla k názoru že odešly.
Konečně!
"Pst,Amy! Už můžeš vylézt."zašeptala Susan která se nakláněla přes okno.
Zpátky jsem oknem jít opravdu nehodlala tak jsem to vzala jako normální člověk dveřma.
"Povím ti,to teda bylo něco. Nikdy takhle naštvané nebyly,ani když si zlomily nehet."poznamenala Lauren.
"Co si jim provedla?"zeptala se Susan.
Velice dobrá otázka,ale nejsem si moc jistá jestli na ní mám odpovědět. Chápala jsem že Sarah je na mě naštvaná nejspíš kvůli tomu jak se mě Cam zastal na párty. Ale co nechápu je,proč je na mě naštvaná i Sofie.
"Já..já nevím."vykoktala jsem ze sebe,ale moje odpověď je moc neuspokojila.
"No,dobře."řekla Lauren a radši to nechala být. Susan se na mě podívala s otázkou v očích,ale poté to také nechala být.
"Lauren?"zeptala jsem se jí pobaveně.
"Ano?"odpověděla.
"Ještě předtím než jsem vtrhla Susan jsme probíraly takové velice zajímavé téma,pamatuješ?"mrkla jsem na ní a mohla jsem si všimnout jak se jí začaly červenat tváře.
"Bohužel,nějak si na to nepamatuju."dělala jako že neví.
Potvora jedna.
"Nezapírej. Moc dobře víš co jsme řešily a já chci vědět co to jako mělo znamenat."řekla jsem rozhodně.
"Co? Co se stalo? Jsem nějak mimo."řekla Susan,která vůbec nevěděla o co jde. Jak by mohla když u toho nebyla.
"Tady Lauren se líbala se Simonem."řekla jsem.
"Cože?"zeptala se Susan a překvapením otevřela pusu.
"Nic to nebylo. A už jsem říkala ať to necháte být."
Chtěla jsem něco říct ale Susan mě umlčela.
"Dobře. Necháme to být protože to dneska pro tebe není příjemné. Ale zítra děvenko,čekej výslech jako u policie."
Ta holka má moje uznání.
Opravdu.
"Fajn."řekla poraženě Lauren,protože věděla že se tomuhle nevyhne.
Chytrá holka.