Amy Collins

°28°

"No tak,Amy. Prosím!"

Cameron,který jako malé dítě kulí oči a ruce má spojené jako při ranní modlitbě,se přede mě postaví a tím mi zablokuje cestu. Jsem tedy nucena před ním zastavit a znovu poslouchat jeho marný pokus mě přemluvit.

"Camerone,"povzdechu si a musím se trochu uklidnit,abych na něj nezačala uprostřed tábora křičet.

"Kolikrát jsem ti za poslední dvě minuty říkala,že prostě zpívat nebudu! Nevím jestli si sedíš na uších nebo mě prostě jen nevnímáš,ale prostě ne. Můžu ti říct,že až budeš mít jednoho dne slečnu a nebudeš jí vnímat,tak jako nevnímáš mě,holčina s tebou spokojená moc nebude."

Moje slova ho nevyvedla z míry a tak pořád tvrdohlavě přede mnou stál a nehodlal uhnout. Znovu jsem si povzdechla,protože to s ním nikam nevede,takže nemá cenu si poškozovat své hlasivky.

"Came,začnu v klidu. Jelikož nechci,aby každá živá bytost přišla o sluch a zdravý úsudek,bylo by nejlepší,kdybych si svůj zpěv nechala až do sprchy,kde můj hlas zní přívětivě."

Pro změnu si teď povzdechl Cameron a já to brala jako svou malou výhru. Takové moje první vítězství v životě a já se ho jen tak nevzdám.

"Snad to nemůže být tak hrozný,"

Ne,on si prostě nedá pokoj. Očividně nerespektuje rozhodnutí ostatních a vždy si stojí za svým.

"Ne,Came. Tak,jak si ty stojíš za svým,si i já za svým stát budu."

Sebevědomě jsem si dala ruce v bok. Čekala jsem jestli se konečně vzdá svého potrhlého nápadu jež se mu snažím vypudit z hlavy.

"Prosím,"zašeptal.

Fajn,tady budu potřebovat nějaké jiné prostředky,abych mu to z té hlavy dostala. Očividně nechce přistoupit na mou stranu a nechat to být. Co s ním mám dělat? Zpívat tady rozhodně nebudu,protože můj hlas zní jako kokrhání kohouta. Nechápu,kde k takovému nápadu vůbec přišel. V autobuse jsem vedli duchaplnou konverzaci a teď přijde s tímhle.

"Tady jsi Amy!"

Moje spása. S radostí bych Lauren políbila chodidla,za mou záchranu. Vesele si to k nám přicupitala,vůbec netušíc,že mi zachránila život i životy táborníků v rozmezí deseti metrů.

"Ahoj Lauren! Co potřebuješ?"

Já tu svou nadšenost ani zakrývat nemusela. Opravdu ráda jsem jí viděla,v podstatě se na mě na pouti surově vykašlala a odešla si společně se Susan někam bůhví kam a nechala mě tam s tímhle pitomcem,se kterým jsem stejně uvízla tam,kde jsem nechtěla.

"Jim oznámil,že uspořádá diskotéku,takže potřebuju tvou pomoct ve výběru oblečení."

Diskotéka. Lauren se Susan si půjdou užívat a já zůstanu na chatce začtená do románu nebo se nechám přemluvit a půjdu tam s nimi.

Povzdechla jsem si,protože ať už chtěly pomoct nebo ne,já jim s tím zrovna moc nepomůžu. Popravdě nevím,jaký Lauren se Susan preferují styl oblečení a třeba může být tisíce světelných let vzdálený od toho mého. Pokud se ale zbavím toho ocase,který teď stojí vedle mě a čeká co se bude dít,tak s radostí pro ní udělám všechno.

"Jasně! Pošlyš Came,uvidíme se potom,ano? Zatím!"

S tímto jsem ho opustila. Přijmula jsem Laurenino rámě a společně jsme vyrazily k naší chatce.

Chatka byla jako po tajfunu. Všude byly rozházené věci,peřiny byly neustlané a Susan,která měla rozcuchané vlasy si už ze stresu kousala nehty.