Amy Collins

°18°

Víte co je největší trápení zvlášť u holky když jdou na party či diskotéku?
Výběr oblečení.
Pro kluky úplná pohoda.
Vezmu první co se mi dostane pod ruku.
Pro holky?
Hodinové rozhodování.
Já sama se už hodinu nemůžu rozhodnout co si vzít.
Jestli černý crop top,černé kraťasy a černo červenou kostkovanou košili.
Nebo.
Bílý crop top takovou modro červeno bílou košili a obyčejné džínové kraťasy.
Po dlouhém,opravdu dlouhém rozhodování jsem se si tedy zvolila outfit číslo dvě.
"Tak co holčiny? Jak na tom jste vy?"optala jsem se jich.
"Zlatíčko,čeká se jen na tebe."řekla až moc roztomile Lauren.
A opravdu.
Obě dvě už stálý u dveří.
Oblečené a namalované.
"To jste mi to nemohly říct? Bývalá bych přidala."řekla jsem jim.
"Ale ty si do toho byla tak zažraná,že by si nás možná ani nevnímala."řekla teď naoplátku Susan.
"Tak už nebudeme zdržovat a půjdeme ne?"
Popohnala jsem je ven ze dveří.
"No ty se nějak těšíš ne?"řekla pobaveně Lauren.
"Řekni kdo by se netěšil? Když je tu plno pěkných kluků. Jako třeba Simon že?"mrkla jsem na ní.
Lauren se začervenala.
"Ten se ti asi hodně líbí co?"zeptala se Susan.
"Ne nelíbí."odsekla jí Lauren.
"A proto se červenáš?"řekla jsem pro změnu zase já.
"To je od toho větru."řekla Lauren.
"Ehm..Lauren nechci nic říkat,ale je bezvětří a na počasí si už vůbec stěžovat nemůžeš."řekla pobaveně Susan.
"Fajn,tak možná se mi trošičku líbí."
Jo tak trošičku to bych chtěla teda vidět.
"Já bych řekla že trošičku víc."řekla jsem.
"Fajn tak se mi líbí hodně."
Konečně se aspoň přiznala.
"Kdo se ti hodně líbí?"ozvalo se za náma.
Všechny tři jsme se naráz otočily.
Stál tam Cameron,Simon a Chris.
Jaká to náhoda.
"Ále,jedna taková písnička víš?"zalhala jsem.
Popravdě?
Lhaní mi nikdy nešlo.
I teď by blbec poznal že lžu.
Určitě jsem měla měkký nos.
Tak jak mi to říkala vždycky mamka.
Když lžu tak mám měkký nos.
"Takový ty holčičí věci. To vás nemusí vůbec,ale vůbec zajímat."podpořila mojí lež Susan.
Tý to šlo báječně.
Asi je zkušená.
No což.
"Nebudeme se tu zdržovat holčičima blbostma a jdeme tancovat ne? A nebo jíst."řekla jsem a po mojí poslední větě se na mě všichni koukli.
"Copak nikdo z vás nebude papat?"řekla jsem nevině.
"To si pořád tak nenažraná?"zeptal se mě Cameron.
"Ano. Zvykej si."informovala jsem ho a vydala se do jídelny odkud už se linula hudba.

Chvíli jsem tancovala,chvíli jsem si dala něco na zub a chvilku jsem si napila svého nealkoholického nápoje.
Zrovna jsem se oddávala svojí snad nejoblíbenější písničce když předemnou zastala Sarah.
Z očí jí šlehaly blesky.
Vypadala pěkně naštvaně.
A já usoudila že jsem v háji.
Vlastně.
Ani nevim co jsem provedla.
"Nějaký problém Sarah? Nebo proč si mě poctila svou návštěvou?"optala jsem se jí.
"Drž se dál od Camerona je ti to jasný?"ukázala na mě svůj růžové nalakovaný nehtík.
Bojim,bojim.
"Nevím proč."odsekla jsem jí.
Ale ta holka se tak snadno odbít.
Jako osina v zadku.
"Cameron je jenom můj jasný!"prskla po mě a já si utrpěla imaginární slinu s obličeje.
"Pokud vím tak se o ničem takovém nezmínil."
Měla jsem jí už plný zuby.
Ale snažila jsem být v klidu.
Pokud ale bude dál provokovat tak to asi nevydržím a vyjedu po ní.
"Ty..."zasyčela,ale víc nestihla.
Má spása byla tady.
No spása.
Spíš ten kvůli kterému jsme se tu hádaly.
"Co po ní prskáš ty huso?"prskl po ní zase Cameron.
"Jen jsem jí vysvětlovala že nemá sahat na to co mi patří."řekla.
Aha.
A to má být jako on?
Že o tom nic nevím.
Chtěla jsem se ozvat.
Říct svůj názor.
Nebyla jsem rychlá.
Cameron mě přeběhl.
"Pokud vím tak ti tady nic nepatří. Maximálně tvoje kosmetická taštička."
Nad tím jsem se musela zasmát.
"Pojď Amy,s ní tu opravdu ztrácet čas nebudeme. Stejně by to její růžový mozek ani nepobral."řekl Cameron a tahnul mě ven z jídelny.
On se mě zastal.
Zastal se mě před Sarah.
Chápete?
Před Sarah!
Před tou na kterou se před pár dny tak lepil.
"Děkuju."řekla jsem když už jsme stáli na čerstvém vzduchu.
"Není vůbec za co."usmál se na mě.
Ale strašně roztomilým způsobem.

"Pojď chtěla bych ti ukázat jedno místo,které jsem si tu našla."řekla jsem a chytla ho za ruku.
Ruku v ruce jsem dorazili na ono místo s houpačkou.
"Paní,vypadá to tu úžasné."hlesl Cameron užasle.
"A to si se ještě nehoupal."řekla jsem a popostrčila ho k houpačce. On se na ní se smíchem posadil a začal se houpat.
Vypadal jako malé dítě o Vánocích.
Plný radosti a štěstí.
A já se smála spolu s ním.
Slíbila jsem si že mu nepodlehnu.
Ale copak to jde?
S jeho úžasným úsměvem.
Velkýma zářivýma hnědýma očima.
S jeho věcně rozcuchanými vlasy.
A o jeho božských svalech?
Ani nemluvím.
Asi si všimnul že ho až moc užasle pozoruju a nasadil svůj pokřivený úsměv.
"Myslím si že ti teče slina."řekl a začal se smát.
A já hned pomyslela na Lauren a naší scénu předtím než jsme jeli do města.
"Zase tak moc si nevěř chlapečku."
Stálá jsem od něj kousek.
No stačilo to k tomu aby natáhl ruce a vtáhl mě do své náruče.
Teď jsme se houpali oba dva.
Já si opřela hlavu o jeho rameno a nechala větřík ať si hraje s mými vlasy. Po chvíli jsme ale zastavili.
Podívala jsem se na Camerona,který se pořád smál.
Musela jsem mu úsměv opětovat.
Už jen jeho úsměv věnovaný mě,mě dělal šťastnou.
"Si nádherná Amy."řekl těsně předtím než mě políbil na rty.
Jemné.
Něžné.
Lehké.
Jako malina.
Přesně jak jsem si je pamatovala.
A přesně stejně okouzlující pocit naplnil mou duši.
Pocit šťastná?
Dostal právě nyní jiný rozměr.
Byla jsem neskutečně šťastná že to ani pořádně popsat nejde.
Začal svými rty pohybovat a já jsem jeho pohyby opakovala.
Dala jsem mu ruce za krk abych mu byla ještě blíž.
Aby mezi námi nezbyl ani milimetru prostoru.
Jako kdyby každý prostor byla velká propast,která nás dělila mezi námi.
Došel nám dech,tak jsem si jen opřela svoje čelo o to jeho.
Moje tváře nabraly červenou barvu.
Vím už jsme se líbali,ale to nebylo totéž.
Nebylo to totéž jako právě teď.
Teď už jsme věděla že mě má rád.
Že už se mi za to omlouvat nebude protože já se nechala.
A nechala bych se klidně znova.