Amy Collins

°27°

"Nemůžu uvěřit,že jsi mě na to dostala."zaremcal Cameron.

"Ale co to povídáš? Před dvěma minutami si tam pištěl,jako smyslů zbavený!"podotkla jsem tento důležitý fakt.

"Pšt! O tom nemusí nikdo vědět."

"Aaaa! Tady se někdo bojí o svou reputaci."

Začala jsem se smát na celé kolo. Cameron nademnou jen kroutil hlavou,ale nijak se nevyjadřoval. Moc dobře totiž věděl,že jakékoliv vyjádření by bylo zbytečné a mě by to možná ještě více rozesmálo.

"Kam půjdeme teď?"zeptala jsem se ho.

"Strašidelný zámek!"

Právě teď byl nadšený zase on a já byla ta zachmuřená. Těchto strašidelných zámků jsem se bála již od mých osmi let,kdy se s náma vozík zastavil a všude kolem nás byla tma. Všude to tam hučelo a skřípalo,že od té doby se bojím tmy.

"Ne Came. Prosím! Půjdu kamkoliv. I na parodii Ruského kola a to se bojím vyšék. Jenom ne,na strašidelný zámek!"

Udělala jsem svůj prosící kukuč,který mi u rodiču vždycky prošel a já se tak vyhla mytí nádobí či luxování. Ne nejsem líná,jenom mě tyto činnosti zrovna nebaví.

"Amy. Přece nebudeš bábovka! Navíc budu tam s tebou. Nemůže se nic stát."

"Přesto todle říkala mamka a něco se stalo."řekla jsem vystrašeně.

"Ne Came. Pusť mě!"

Snažila jsem se svou ruku vymanit z pevného stisku jeho ruky,ale můj pokus byl marný. Pokus číslo dvě. Tvrdohlavě jsem se zapřela v nohou a odmítala se hnout. Bohužel,Cameron toto nečekal a v momentě,kdy jsem zastavila,mou rukou škubl tak,že jsem skončila na zemi,jak široká tak dlouhá.

"Já tam nejdu!"zahuhlala jsem do země a odmítala se zvednout.

Cameron byl zticha,neřekl ani slovo. Než jsem stačila cokoliv říct,třeba nějaký protest, mě Cameron bez menších potíží zvedl a hodil si mě přes rameno jako bych vážila jeden zatracený gram. Vůbec nebral ohledy na podivné pohledy lidí okolo. Sebevědomě si to kráčel k zámku a já i přesto,že jsem se pořád kroutila,kopala a mlátila,jsem se nebyla schopná dostat z jeho ramene zpátky na zem a utéct,co možná nejdál.

"Camerone! Koukej mě pustit! A to hned!"

Zakřičela jsem bez ohledu na lidi v naší blízkosti. Všimla jsem si ženy středního věku,jak nad náma pohoršeně kroutí hlavou a své děti,které držela za ruku,radši táhla na druhou stranu. Hold,krize středního věku.

Chtěla jsem znovu začít kopat a křičet,ale všechno jsem to zazdila,když jsem ucítila pevnou půdu pod nohoma. Ani na vteřinu jsem neváhala a rozeběhla se do bezpečné vzdálenosti od této pošetilé atrakce. Tři kroky. Udělala jsem zatracený tři kroky než se kolem mého pasu obmotaly Cameronovi ruce a uvěznili mě v železném úchopu,ze kterého není útěku.

"Ani to nezkoušej."pošeptal mi do ucha.

"Ale Came! Já se strašně bojím tmy."zakňučela jsem jako malé dítě.

"Budu tam s tebou Amy. Nic se ti nestane."

"Tady nejde o to jestli se stane něco mě nebo tobě. Jde o to,že se tam někde uprostřed naší strašidelné cesty zasekneme a budeme muset hodinu čekat než s tím něco udělají!"

"Mluvíš se své zkušenosti?"

"Ano! A smrtelně vážně."

Štípala jsem ho. Vrtěla se. Šlapala mu na nohy. Nic. Absolutně nic nepovolilo jeho stisk na mém pasu a tím se moje šance na útěk ocitla na dně Mariánského příkopu. Mé šance přišli vniveč,protože než jsem se nadála,stáli jsme u pokladny a platili si své lístky na cestu. Respektive Cameron platil. On mě sem nedobrovolně dotáhl. On si to zaplatí. Tentokrát mi to žádný problém nedělalo,protože já odmítala platit za něco,na co nechci.