___
Lift Me Up - OneRepublic
___
zápis nultý
neděle / šestý listopad / kolem oběda / doma
Jako malá jsem si chtěla vést deníček. Dělali to všichni kolem mě. To znamenalo, že já to musím dělat taky. Některé věci ani věk nezmění.
Trvalo mi asi dva dny si uvědomit, že nemám čím ty prázdné stránky zaplnit.
Už tenkrát jsem si více všímala ostatních než sebe. Ale až teď chápu, že přesně to mi dávalo ty největší možnosti k psaní. Protože proč bych měla psát o sobě? Můj příběh není ničím speciální. Příběhy ostatních, ty jsou.
Každý jeden je zvláštní. A nikdo je nezapisuje.
Nikdo je nestuduje.
A proto hodlám začít. Tohle nebude deník, i když jsem k tomu použila ten samý sešit s tvrdými hnědými deskami, jehož stránky jsem se jako malá snažila dva dny popsat. Tohle bude zápisník o troskách a lidech.
Jak rozeznáte trosku od člověka?
Nijak. I troska je člověk.
Lepší otázka je: Jak poznáte trosku?
Popravdě bych chtěla tvrdit, že nevím. Že to nepoznám.
Hrozně moc bych se ve všech těch budoucích zápisech, kdy se budu soustředit na trosky, chtěla mýlit. Třeba ti lidé nejsou smutní. Třeba mají ve skutečnosti sebevědomí vysoké jak hory v Andách. Třeba je nic netrápí. Třeba vedou ten nejúžasnější život a uvědomují si to. Možná jsem jen slepá.
Ale ať jsem slepá, nebo jsem opravdový odborník na trosky, jejich příběhy potřebují být psány, být vyprávěny, být slyšeny. Být popostrčeny a dokončeny.
Budu se snažit nepsat o nich moc určitě. Takže vynechám zdlouhavé popisy každého jednoho pramene jejich vlasů, nebudu se moc zabývat tvary jejich těl, dokonce ani na značky oblečení se nebudu soustředit.
Mám totiž za to, že podobné příběhy prožívají i jiní lidé. Každý příběh je jedinečný, ale zároveň se opakuje všude na světě. Mé zápisky budou sedět na jednoho člověka, ale zároveň na tisíce dalších.
Každá troska je každý člověk.
Nedává to smysl? Možná ho v tom jen nevidíte.
A odteď už nebudu psát o sobě. Protože jak jsem zmínila, můj příběh stejně nikoho nezajímá. Je v samém zárodku, ta zajímavá část ještě nenastala, teprve se začíná psát. Nemám co o sobě říct, a vy nemáte nic, co byste o mně chtěli slyšet.
Možná sem tam do mého odborného pozorování pronikne nějaká ta moje myšlenka. Ale to je to jediné, pomocí čeho si o mně budete moci udělat obrázek. Připadá mi to tak fér.
Takže dost o mně. Jak se máte vy?
ČTEŠ
O troskách a lidech
Teen FictionJsme krásní, chytří, silní a šokující. Bezohlední, arogantní a zlí. Smutní, nemilovaní a ztracení. Jsme všechno, co milujeme, a všechno, co nenávidíme. Jsme generací trosek a lidí. Generací, které patří svět.