O troskách a lidech

dvacet - subjekt čtyři

___

The Run And Go - Twenty One Pilots

___

Část druhá

___

„Čeho se bojím? To je snad jasný, absolutně ničeho."

___

Věnováno těm, kteří se bojí svého strachu

___

zápis dvacátý

pátek / jedenáctý listopad / k večeru / v koutě hřiště

subjekt 4

„Já se jen bojím."

Nemělo to být těžké. Stačilo jen vejít do obchodu, naházet do košíku všechno podle seznamu, zaplatit a jít zase domů. Jenže v tom obchodě je hodně lidí. Když se snažíte prodrat se s košíkem uličkami a dostat se ke všemu potřebnému, musíte se prodírat skrz davy lidí. A kdo sedí za pokladnou, kde se platí? Člověk.

A on nemůže někam, kde je jich tolik. Bojí se jejich štěstí, jejich lásky, radosti, života. Bojí se jich.

A tak teď sedí skrčený v rohu hřiště, kousek od obchodu, kde by měl správně být. Mumlá si, že ve škole přece také musí sedět celý den ve třídě plné lidí, procházet chodbami, kde jsou všichni natěsnaní jeden na druhého... Nepomáhá mu to.

Vezme do ruky mobil, chvíli do něj ťuká roztřesenými prsty a pak netrpělivě čeká, až mu to zvedne. Položí přístroj mezitím na zem, protože stejně nastavil hlasitý režim.

Potřebuje se jejím hlasem nechat pohltit.

Potřebuje se nechat ukonejšit.

Potřebuje.

„Co se stalo?" ozve se z mobilu po neúnosně dlouhé chvíli.

„Je to špatné, je to špatné, špatné. Špatné."

Slyší její povzdechnutí. Ví, že to není proto, že by ji tím otravoval, ale že tím dává najevo svou lítost a zoufalství. Ne že by tahle možnost byla lepší.

„Mám za tebou dojet?"

Slzí mu oči a třese se, ale sám pro sebe si zavrtí hlavou. Bylo by dobré, kdyby přijela, ale jenom pro něj. Určitě ne pro ni.

„Ne. Jenom prosím zůstaň," přerývavě se nadechne, „zůstaň."

„Dobře," odpoví a je slyšet, že sama nemá daleko k pláči.

Správně, rozhodně za ním nemůže jet.

Ale povídají si několik minut. Objímá se přitom rukama, jako by se chtěl ochránit před vším špatný, co mu tenhle svět může nastražit. A nejspíš i před tím dobrým.

„Nechci tě obtěžovat," pronese, když se aspoň maličko uklidní a dokáže uvažovat částečně jasněji.

„Neříkej to. Ty víš, že mě neobtěžuješ. Nikdy. Pamatuj si to, prosím. Prosím." Její hlas zní tak naléhavě, že jí to slíbí, ačkoliv se mu ta slova nelíbí.

„To je dobře, dobře. Já potřebuji, abys věděl, že nejsi sám. Jasné? I když by sis to někdy nejspíš přál."

„To ne. Sám bych to nevydržel."

A ona ho zase ujistí, že ho neopustí, samozřejmě. Však on si je toho vědom. Neudělala by mu to.

Ale občas přemýšlí, jestli by taková troska jako je on, neměla opustit ji. Pak si to ovšem vždy rozmyslí. Nemůže ji nechat samotnou čelit těm hrozným lidem všude kolem.