O troskách a lidech

šest - subjekt tři

___

Put The Gun Down - Andy Black

___

zápis šestý

sobota / dvanáctý listopad / dopoledne, jen o pár minut později / na houpačkách

subjekt 3

„Řekněme, že když najdete někoho, komu je minimálně stejně příšerně jako vám, cítíte se líp. Je to trochu smutné. Takže se teď cítím zase hůř. Super."

Je jen jedna věc horší než bojovat proti životu, světu a osudu. Bojovat proti tomu všemu sami.

Možná nikdy nepoznal nic takového, jako je láska, ale tohle ví i on. Proto když ji vidí, už znovu neváhá jako v tom klubu. Nenuceným krokem zamíří k houpačce vedle té její.

Teď nezáleží na tom, jestli si budou rozumět, jestli spolu někdy mluvili, nebo na tom, zda znají maličkosti jako svá jména. Jen potřebuje chvíli nebýt na světě tak sám. A ona vypadá, že by jí taky nevadilo, kdyby měla o koho se opřít. Aspoň pomyslně a aspoň na chvíli.

Sedí mlčky, kopou do kamínků, co mají pod nohama, a snaží se nedat na sobě znát, jak moc je přítomnost toho druhého uklidnila.

Protože proč ostatním ukazovat, že jsou na světě potřeba? Jim to taky nikdo nedává najevo.

„Jaké to je milovat?" To ticho mu tak vadí, až se ani nedokáže zastavit a vydere se z něj ta otázka. Ta otázka, kterou si zakázal někomu pokládat, přestože chtěl, hrozně moc.

Nevypadá to, že by ji to rozhodilo. Dokonce se jí to zjevně ani nezdá nikterak zvláštní. A on si viditelně oddechne, přestože se tím vlastně nic nespravilo. Jelikož to nejhorší na položení té otázky je něco dočista jiného, než že vypadá jako blázen.

Totiž to, že se nejspíš dozví odpověď.

„Bolí to."

Nepatrně pokývá hlavou. Jo, toho si také všiml. Na to lásku nepotřebuje zažít, aby si něco takového uvědomil.

„To jsem pochopil."

„Nepochopil. Nemůžeš to pochopit, dokud to nezažiješ. Nemůžeš pochopit tu bolest. To není nic, co bys mohl vydedukovat pozorováním ostatních, ksakru."

Oba dva zatnou ruce v pěst. Na okamžik je slyšet jen jejich prudké oddechování. Nic z toho, co si řekli, popravdě nechtěli nikdy nikomu jinému prozradit. Inu, teď už je pozdě.

„Takže zase o tolik nepřicházím."

„Ani netušíš, o jak moc." A myslí to vážně.

Jejich bolest se na chvíli zmenší, když nechají toho druhého, aby jim s ní pomohl. Na chvíli přestanou křičet o pomoc, protože ta právě dorazila. A na chvíli dovolí světu, aby dál existoval, dovolí sobě, aby dál byli. Jen byli.

Vrána k vráně sedá, člověk člověka si hledá, troska s troskou v koutě pláče.