O troskách a lidech

dvacet šest - subjekt nedefinovaný

___

Holding On To You - Twenty One Pilots
(tohle mě každý den znovu a znovu zachraňuje)
___

zápis dvacátý šestý

čtvrtek / první prosinec / tehdy, kdy bylo potřeba to říci / někde

subjekt neurčitý; odpovědi náleží subjektům 4, 5

„Jsem strach."

„Kdoví, co cítím."

Lidé jsou vtipná stvoření. Kam se na ně hrabe nějaké video s roztomilým zvířetem. Stačí se dívat na lidi, na jejich chování a jejich život. Na to, jak se přetvařují před ostatními a pak zase sami před sebou. Zábava.

A pak jsou tu trosky. I na nich je cosi vtipného. Tak nějak smutně, nešťastně vtipného. Vtipného tím způsobem, že to způsobuje nezadržitelný pláč. Pozorovatelů i trosek samotných.

Ta ztracenost a beznaděj.

Ten smutek a strach.

A ta touha.

To, jak touží žít, ale nemůžou, protože strach je stahuje dolů. To, jak touží přestat být troskami, ale nemůžou, protože se bojí, že už je na to moc pozdě, že teď je to jejich podstatou. To, jak uvnitř řvou o pomoc, ale ven se nic nedostane.

Tyhle věci bolí. Bolí tak moc, že jim ta bolest zabraňuje vidět jasně okolní svět, že je pohlcuje, stává se jejich součástí.

A pak je nutí zapomenout na to, že se jí můžou zbavit, že existuje svět, ve kterém dvacet čtyři hodin denně nechtějí brečet a rvát si vlasy a skončit.

Ale ta bolest... ta by skončit mohla. Jednou.

Možná.

V ten den, kdy se vzchopí dostatečně na to, aby přestali říkat: „Já potřebuji pomoc."

Až místo toho začnou říkat: „Pomoz mi. Prosím."

Až přestanou doufat, že to temno a tma odezní, že je třeba něco zažene. Že si možná najdou jinou oběť.

Až místo toho z plna hrdla, aby je každý, především ta tma a temno, slyšel, zakřičí: „Mám pro tebe novinku. Ty musíš poslouchat mě! Ne já tebe. To mně patří tohle tělo!"

Až si přiznají, že jsou trosky, anebo naopak že jimi už býti nemusí.

Až si najdou někoho, o koho se můžou opřít, zatímco bojují se svými démony. A naopak dovolí jemu, aby se opřel o ně.

Až začnou věřit ostatním a sami sobě.

Potom se ta bolest třeba zmírní. Třeba taky ne. Nestojí to ale aspoň za zkoušku? Ačkoliv předtím je nutné překonat ještě něco.

Strach.

Protože i on by měl vědět, že se má řídit podle nás. Ne my podle něj. Jen kdyby nebylo tak těžké se mu postavit...

Ale pak přijdou ještě těžší věci, kterým bude potřeba říci, aby poslouchaly.

Otázkou zůstává kdy. Kdy začneme? A kdy s tím přestaneme?